Článek
Dělnice, zmožené monotónní činností, skládají jeden kousek látky za druhým, aby naplnily bezednou poptávku světového trhu. Každou hodinu se zde urodí tisíce nových triček. Bílých, modrých, potištěných trendy nápisy, úhledně složených a zabalených do plastových obalů, připravených na dlouhou cestu přes kontinenty.
Když se pak nákladní lodě naložené kontejnery pomalu sunou přes Pacifik či Indický oceán, málokdo si při pohledu na plující kolosy uvědomí, že převážejí i budoucí obsah slevových regálů v evropských obchodních centrech.
Trička končí v rušných ulicích Paříže, Berlína, Prahy nebo Madridu, kde nespočet zákazníků, sváděných barevnými reklamami a neustále novou nabídkou, impulzivně nakupuje. Výběr je často otázkou okamžité nálady, tlaku trendů i neviditelné ruky marketingu, nikoliv faktické potřeby. Oblečení, které bylo ještě včera hitem sociálních sítí, se během několika týdnů okouká, zestárne v očích svých nositelů a skončí hluboko na dně skříně.
Tady by mohl příběh skončit. Jenže v realitě fast fashion nikdy opravdu nekončí. Jakmile je tričko ze dne na den mimo módní vlnu nebo se jen trochu opotřebuje, začíná jeho pouť napříč světem znovu. Namísto recyklace, kvalitního přešití nebo lokální recyklace čeká oděv zrychlený koloběh globálního odpadu.
Oblečení, které bylo před chvílí symbolem osobního stylu, putuje v pytlích do humanitárních sběrných center, kde z větší části není potřeba. Evropští spotřebitelé s pocitem falešného zadostiučinění často věří, že staré tričko ještě někomu poslouží – realita je ovšem mnohem složitější.
Mezitím o tisíce kilometrů jižněji, na vyprahlé stepi pouště Atacama v severním Chile, doráží každý den nové kamiony plné těchto odložených oděvů. Dvacet tun textilního odpadu. Den co den. Místo, kde kdysi byla jen pustina pod extrémně modrým nebem, se mění v pestrobarevné moře textilu.
Z hromad dehtově černých džínsů, pastelových svetrů, duhových šatů a neonových topů pomalu vyrůstá jedna z největších textilních skládek světa. Poušť, která dříve přitahovala geology, astronomy a dobrodruhy svým nebývalým tichem a krásou, se proměnila na hřbitov moderní spotřeby. Každý kus oblečení zde vypráví story přeplněných evropských šatníků i krátkozrakosti globálního konzumního systému.
Paradoxně není pohled na tuto skládku na první pohled tolik depresivní. Z dálky splývá pestrá směs barevných hadrů s odstíny pouštní krajiny, jako by šlo o naprosto běžnou součást okolního světa.
Jenže právě tady, pod vrstvami textilu, se skrývá problém kolosálního rozsahu. Miliony tun syntetických vláken zabírají prostor, kde by dříve žil jen suchomilný kaktus či opatrný plameňák.
Obyčejná trička z polyesteru se zde nerozloží ani za desítky let, mikro plasty se pomalu dostávají do půdy, do vzduchu i do vody. Chilská Atacama tak mlčky platí daň za bezstarostnost spotřebitelů na druhém konci planety a není v tom zdaleka sama. Podobné skládky již vyrůstají v Africe nebo Asii.
Za tím vším se ale skrývá jednoduchá logika: zatímco producenti textilu v Asii počítají svoje zisky, marketingová oddělení v Evropě diktují nové trendy. Spotřebitelé se nikdy neptají, kam míří jejich odpad.
Důležité je udržovat hladké toky nového zboží, udržet zákazníka v pohybu mezi výlohou a pokladnou. Ve chvíli, kdy se některý z evropských států rozhodne vyvézt nechtěné textilie, ocitá se problém u někoho jiného. Často právě v zemi, která nemá prostředky, kapacity ani infrastrukturu na ekologické zpracování tohoto odpadu. To, co už v Evropě považujeme za bezcenné harampádí, se tak stává ekologickým břemenem pro tisíce chilských rodin, jejichž životní prostředí je nenávratně poškozováno.
Model vyrobeno v Číně, spotřebováno v Evropě, vyhozeno v Chile je doslova učebnicovým příkladem globalizované nespravedlnosti i slepé víry v bezednou planetu. Celosvětová produkce oděvů totiž roste závratným tempem.
Statistika říká, že mezi lety 2000 a 2014 se množství vyrobených textilií zdvojnásobilo. A spotřeba? Evropané, Američané i Češi kupují oblečení dvakrát, někdy třikrát častěji než jejich rodiče před třiceti lety. Je běžné koupit si tričko za pár desítek korun, obléct ho několikrát, odložit a nahradit jiným. S levnou módou přichází rychlá spotřeba i pocity dočasnosti, nestálosti a bezbřehé možnosti stále nových začátků.
Jenže planeta už tento styl života nedokáže dlouhodobě unést. Obrovské množství odpadního textilu se hromadí na místech, která neměla být nikdy využita jako skládky. Chemikálie z barev, zbytky mikrovláken a druhotně rozpadávající se plastové části ohrožují životní prostředí, kontaminují podzemní vody a dostávají se i do potravních řetězců zvířat a lidí. Fast fashion tak v sobě nese nejen etická selhání v pracovních podmínkách výrobců, ale také ekologickou stopu, která zůstane na generace.
Otázka zní: co s tím vším? Každý z nás by se měl zamyslet, co znamená okamžik uspokojení z nákupu, co znamená rychle vyměnit staré tričko za nové. Za každým impulzivním rozhodnutím často stojí celý komplex globalizovaných vztahů, které začínají v chudých továrnách na východě, pokračují do přeplněných obchodů západu a končí na vyprahlých pláních jižního polokoule.
Volba spotřebitele získává nečekaně obrovskou moc. Každý nákup je hlasem pro nebo proti tomu, aby místo chilské pouště zůstalo čisté a panenské, nebo aby se změnilo v barevnou skládku na věky věků.
Tričko není jen kusem látky. Nese s sebou celou planetu. Jeho osud začíná a končí u nás. Zamysleme se tedy, z jakého materiálu je, odkud pochází a kam jednou poputuje. Omezme zbytečné nákupy, upřednostňujme kvalitu před kvantitou, podporujme udržitelnou výrobu a skutečnou recyklaci. Protože pokud to neuděláme, stane se Atacama, a spolu s ní stovky jiných míst na světě, synonymem ignorované katastrofy.
Zdroj: https://pres.upmedia.cz/publicistika/chilska-poust-atacama-pod-hromadami-nenoseneho-obleceni-i-takto-jsme-si-mohli-minuly-patek-pripomenou-den-zeme
https://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/chilska-poust-atacama-se-meni-na-hrbitov-nechteneho-obleceni-z-celeho-sveta
