Článek
Co se vybaví Petru Kolmanovi, když se řekne gastronomie a právo?
To je velice zajímavá a široká otázka. Pro mě je gastronomie zejména zábava, a když se na ni podívám z pohledu právního, tak můžu v určité nadsázce říct, že tam se odpustí i to, co by se v běžném životě, na správním úřadě nebo i jinde, neodpustilo. Jak víte, dělám správní právo a jsem zaměřený na správní úřady, státní správu a samosprávu a pro mě je gastronomie taková zelená louka, volnější, svobodnější; člověk si ale musí současně uvědomit, že to není úplná anarchie.
Je to dáno podkresem odvětví, protože lidé do gastro provozů chodí, pokud to zjednodušíme, víceméně za zábavou, v tom nejširším slova smyslu. Ostatně „dopaminy a endorfiny“, které nám jídlo či pití a milá společnost vyvolá, tak to je dnes prostě spíše zábava, ne ukojování primárních pudů.
A i pokud jdou jen na meníčkový oběd z úřadu, je to pro ně odpočinek v rámci pracovní doby, a tak svou pozornost vůči prohřeškům snižují – je to logické a správné a je to tak ve všech zemích světa. A lidé se tu kvůli drobnostem zatím nesoudí. Anebo tak prozatím činí v homeopatickém množství.
Jak tuto oblast podle Vašich zkušeností vnímají právní laici – zákazníci kaváren i jejich provozovatelé?
Provozovatelé nejsou homogenní skupina a je mezi nimi řada nadšenců, kteří to dělají s dobrým srdcem, ale mnohdy překročí nějaké paragrafy. A nemyslím teď nějaké šizuňky. Jsou prostě nadšení – nějaká holka si s kamarádkou otevře kavárnu – a teprve pak si uvědomí, co vše je s tím spojeno. A ať už je to na začátku, kdy nemají určitá povolení, nebo i později, když si uvědomí, že zodpovídají za celou řadu věcí.
Co se týče zákazníka, je tento v relativně složitém postavení, což je dáno i tím, že gastronomie je do jisté míry, jak jsme si řekli výše, zábavní průmysl a i soudce by na něj koukal ne úplně přívětivě, kdyby tento k soudu přišel s nějakou bagetelní kauzou, třeba že dostal studenou polévku. A tady chci dát právní vsuvku. Lidé se ptají: od kolika korun se můžu soudit? Tady žádná hranice není a už kdysi o tom psal, advokát Tomáš Sokol myslím, nějakou trefnou právní glosu. Teoreticky se můžete soudit o jedenáct korun, když se někde naštvete.
Lze říci, že jsou podnikatelé v brněnském gastru vůči kritice v průměru méně otužilí než umělci? Nepřipadá Vám, že mnozí z nich, právě proto, že je vstupní hranice oboru relativně nízká, hýří sebejistotou a přesvědčením, že právě oni, navzdory absencí praktických zkušeností, ví vše nejlépe a odmítají přijmout jen zrníčko zpětné vazby?
V Brně, pokud to porovnáme se zbytkem republiky, na tom určitě nejsme hůř, co se týče vnímavosti provozovatelů ke kritice. V Praze či v Ostravě nebo Olomouci to bude víceméně podobné a určitě nejsou brněnští podnikatelé v tomto oboru přecitlivělí. Umělci jsou na kritiku více zvyklí, kdežto lidé z gastra mají zažité, že se jim pořád děkuje (tady jste nám skvěle uvařili) a když pak přijde někdo kritický, tak jsou z toho více vyjevení než umělci.
S uvedeným souvisí situace, a občas na tyto stále narážím, kdy je podnik tak čerstvý, že se neobtěžuje ani rukou napsat nabídku (na tabuli, kus papíru, kamkoli na viditelné místo). Příslušný kontrolní orgán přitom za tato pochybení může udělit drakonické pokuty.
Spousta pokut teoreticky hrozí, ale reálně je nikdo přehnaně často nedává. Co mi jako zákazníkovi a právníkovi vadí je, když Vám dopředu neřeknou ceny a tváří se… Nedávno se mi stalo v Praze, že tam neměli ceny a když jsem se jasně zeptal, co to stojí, paní se tvářila trochu uraženě. Pak mi to sdělili a přitom je to jejich zákonná povinnost. A největší paradox byl, že to byly ceny víceméně normální; nebyly nízké, ale ani nijak přepálené. Tenhle přístup dělá zbytečně zlou krev. To je to právo na informace, ústavní právo. Jako zákazník máte, i když jste v sebevíc posh nebo nejvýstřednější restauraci, právo vědět, co to stojí. I když v takové restauraci vaří třeba Pohlreich nebo jiný televizní kuchař, tak to z něj nedělá osobu mimo právo a Vy máte nárok na onu informaci.
Jaká je Vaše průměrná měsíční útrata za gastro – nejen za kavárny? A jaké (nové) brněnské podniky máte za oblíbené?
Tak 10 000 až 15 000 korun měsíčně to nyní bude. A když občas bývám v Praze, tak část se přelije tam, utrácím tam. Nevím, jestli jde o nové podniky, za můj život toho bylo hodně, ale patří tam např. Cafe Steiner, Podnebí, Mezzanine, Little Italy nebo Můj sen (Kounicová ul.). A z novějších Bistro Napoli v Komíně, tam se mi líbilo, i když to tam taky nebylo úplně levné. Ve středu města pak hospody s Plzní. V první řadě klasika nejklasikovatější, tedy Bláhovka, pak třeba Čáp (vulgo Čapí hnízdo), Lokál – Cajpl, Pivo & Syn nebo U Vodičků, U Polcarů či U Stopků – tam mám mimo piva rád jejich kuřecí křídla a samozřejmě svíčkovou. To mi připomíná historku z devadesátých let, že Václav Klaus (mladší čtenáři jej asi již nepamatují) kdesi v rozhovoru uvedl, že má nejradši právě svíčkovou omáčku, a oni mu ji pak všude připravovali, až mu ji zprotivili. Ale neodbíhejme od tématu.
A co se týče problému s hlukem, který některé hospody mívají, zejména tedy s večerní zahrádkou, jež je obsypaná lidmi s pivem?
Pokud město pronajímá dům provozovateli hospody, dejme tomu za nějakou příznivější cenu, tak si může stanovit i podmínky provozu, ke kterým patří dodržování klidu od určité hodiny. Samozřejmě se nedivím lidem, kteří tam bydlí. Výjimka je stále uplatňována v případě Jakubského náměstí. Znám několik lidí, kteří se odtud kvůli hluku odstěhovali – dokonce i jednoho bývalého starostu. Vůbec se jim nedivím, takový každodenní či spíše každonoční hluk by chtěl asi poslouchat dlouhodoběji málokdo. Nota bene dlouhodobý hluk ničí zdraví.
V poslední době se mi ozvalo více výrobců a provozovatelů kaváren a zmrzlináren, kteří se cítili být dotčeni, že jsem si dovolil jejich zmrzliny z práškové směsi, báze či pasty označit za práškové a nekvalitní. V jednom případě jsem se dočkal i pohrůžky advokátem ohledně ochrany dobrého jména právnické osoby a jeho případného pošpinění. Coby právnického laika by mě zajímalo, jak by tohle příslušný podnikatel dokazoval. Dotazoval jsem se dvou kamarádů-právníků a ti soudí, v souladu s judikaturou), že jen velmi obtížně. Že důkazní břemeno by bylo na straně právnické osoby.
Pokud myslíte toho pána se zmrzlinou, tak to nemělo vůbec šanci, spíše to bylo takové pošťouchnutí. Z právního pohledu na tom není co rozebírat. Pakliže Vy jste uvedl pravdivou informaci, tedy třeba to, že neměli splněnou zákonnou povinnost s uvedením otevírací doby anebo že neměli na provozovně mlýnek a nemohli tedy pomlít kávu. Byly případy divadelní a filmové kritiky…
Více na https://zlutyzakaznik.cz/
