Článek
Pár životopisných dat
M. Čalfa se sice narodil ve slovenském Trebišově, nicméně již od mládí ho to táhlo do hlavního československého města. V roce 1970 úspěšně absolvoval pražskou Právnickou fakultu Univerzity Karlovy.
Pracoval potom po dva roky na praxi v ČTK a od roku 1972 v legislativním odboru Úřadu předsednictva vlády ČSSR. Pro nejmladší čtenáře a čtenářky připomeňme, že ČSSR byla zkratka pro Československou socialistickou republiku.
Čalfovi to politicky myslelo, a již od svých osmnácti let byl členem KSČ.
Dva roky před sametovou revolucí, tedy v roce 1987, se stal zástupcem vedoucího Úřadu předsednictva vlády a v dubnu 1988 ( ve svých 42 letech) byl Lubomírem Štrougalem jmenován ministrem pro legislativu a předsedou Legislativní rady vlády ČSSR v tzv. šesté vládě Lubomíra Štrougala.
V této funkci zůstal i poté, co soudruha Štrougala nahradil na místě předsedy vlády Ladislav Adamec.
Čalfa mimo jiné dostal za úkol vypracování přísnějšího tiskového zákona (v lednu 1989). Před rokem 1989 také předsedal pracovní komisi při ÚV KSČ, která měla za poslání nachystat novou ústavu Československa. V rámci ústavních návrhů se zvažovalo vypuštění vedoucí úlohy KSČ ve společnosti a mj. garantování svobody opuštění území republiky. Norma norem – tedy Ústava ale nebyla z pochopitelných dějinných důvodů dokončena. Po „plyšáku“ (listopad 1989) již nebylo na tento návrh navázáno.
Čalfova politická supernova začala strmě stoupat po sametové revoluci, v již zmíněném roce 1989.
Po „žuloprdných“ listopadových událostech roku 1989 se nejdřív 3. prosince 1989 stal 1. místopředsedou rekonstruované Adamcovy vlády a členem týmu, který za oslabenou KSČ jednal se zástupci Občanského fóra a VPN.
Funkci 1. místopředsedy zastával do 10. prosince, přičemž od 7. prosince byl i pověřeným předsedou vlády místo Ladislava Adamce. Po odstoupení Adamce z jednání se stal hlavním negociátorem s nastupující demokratickou mocí.
Desátého prosince 1989 se právník Čalfa stal předsedou v nové „vládě národního porozumění“, která pokojně dovedla zemi k prvním demokratickým volbám v roce 1990.
V této vládě dočasně, do 30. prosince 1989, zaujal i post pověřeného ministra vnitra ČSSR, který zastával kolektivně s Jánem Čarnogurským a Valtrem Komárkem. Což je určitá dobová právní kuriozita, a mj. ukazuje, jak byl (a vlastně dodns je) post ministra vnitra důležitý.
Určitě je dobré stručně připomenout, že M.Čalfa sehrál podstatnou úlohu při prosazení Václava Havla na post prezidenta republiky, tehdy ještě československé.
Již v té době se ozývaly hlasy pro přímou volbu prezidenta, v níž měl tehdy větší šance stále populární osmašedesátník Alexander Dubček, než doposud málo známý Václav Havel. Čalfa nicméně organizačně a politicky zabezpečil Havlovo hladké ( dokonce jednomyslné !) zvolení v nepřímé parlamentní volbě. Havla tehdy z velké míry paradoxně zvolili bývalí předlistopadoví komunističtí poslanci a poslankyně.
Mazaný, pragmatický a úspěšný Čalfa?
V lednu 1990 vystoupil Čalfa z KSČ a po volbách roku 1990 byl opětovně jmenován předsedou vlády (takzvaná vláda národní oběti, fakticky třetí vláda Mariána Čalfy) a tuto funkci zastával až do voleb roku 1992.
Zároveň zasedal i v nejvyšším zákonodárném sboru. Ve volbách roku 1990 byl zvolen do slovenské části Sněmovny národů Federálního shromáždění (volební obvod Východoslovenský kraj) za VPN.
Po rozkladu VPN v roce 1991 přešel do jedné z nástupnických stran ODÚ-VPN (byl místopředsedou ODÚ-VPN). Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992. V roce 1992 kandidoval do parlamentu za ODÚ, tentokrát však již neúspěšně a nebyl poslancem už nikdy nebyl zvolen.
Z politiky do advokacie a byznysu
Po volební porážce v roce 1992 odešel Marián Čalfa z vrcholné politiky. Po rozdělení Československa zůstal v matičce Praze, kde do roku 2011 působil jako úspěšný a vážený advokát. Netřeba dodávat, že se mu dařilo i finančně, devadesátá léta minulého století a i nultá léta tohoto století byla pro advokáty skutečnými žněmi. Odtud pochází přísloví – neznám chudého advokáta.
I po odchodu z politiky měl Čalfa blízko k prezidentu Václavu Havlovi, v roce 1994 ho Havel jmenoval svým poradcem. Jako úspěšný právník dojednával mj. prodej paláce Lucerna do jisté míry tehdy kontroverzní firmě Chemapol.
Střípky z Čalfových byznysových aktivit
Expremiér působil mj. jako akcionář a členem představenstva (1994–1999) a dozorčí rady (1999–2005) pražské IC banky (dnes Equa bank).
V letech 1993–1995 byl také mj. členem dozorčí rady CS First Boston investiční společnosti (dnes WOOD & Company investiční společnost) a v letech 1998–1999 členem dozorčí rady chemičky Synthesia. Nechceme unavovat laskavého čtenáře výčtem dalších obchodních Čalfových propojení a angažmá.
Poučení je zřejmé, v nové době se zorientoval bývalý komunista a zdatný právník velice dobře.
Padouch nebo hrdina?
Jako se dá nahlížet na sklenici vody, zda je poloprázdná či poloplná, tak se dá nejednoznačně hodnotit i Čalfovo zapojení do veřejného života. Na jednu stranu v mládí podporoval a utužoval socialistické Československo, nicméně po roce 1989 se stal užitečným spolupracovníkem Václava Havla a pomáhal promazávat legislativní soukolí nové polistopadové doby. Svým klidným a věcným přístupem často obrušoval ostré porevoluční hrany. Ačkoliv radikální antikomunisté mu někdy nemohli přijít na jméno ("Sládkovci a Cibulkovci" ho prý posměšně nazývali zkomoleně Mafián Čalfa) , pro jiné byl a je Marián Čalfa v principu pozitivní postavou našich moderních dějin.
Jak jste vnímali a vnímáte Mariána Čalfu Vy? Popřípadě napište nám do komentářů.
Prameny:
BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc: ALDA, 1995.
Kolektiv aut.: Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha: Libri, 1994.
https://www.cbdb.cz/autor-113085-marian-calfa
