Článek
Když napomínala desetiletého žáka, aby se nepral se spolužákem, tak ji sebevědomě odvětil: „Vy opravdu chcete, aby ze mne vyrostl nějaký ‚Chcimír‘? Tak to si laskavě říkejte dětem ‚dezolátů‘, já se budu bránit, když mne tady Ivan zase napadne.“
Zrcadlo
Děti nám někdy nastavují přísné zrcadlo, jen co je pravda.
Možná by se však učitelka měla zamyslet nad tím, kdo je tu vlastně učitelem a kdo žákem. Zdá se, že desetiletí hošíci už dávno pochopili základy moderní sociální dynamiky lépe než všichni pedagogové dohromady.
Kluci jako zrcadla odrážejí obraz světa, kde je síla ctností a kde „Chcimír“ je synonymem pro poraženého. Moudré pedagogické hlavy se teď mohou jen divit, kde že se v dětech bere ta odvaha a statečnost bránit své hřiště – v reálném i přeneseném smyslu.
Zatímco učitelka byla snad šokovaná touto nečekanou dětskou rétorickou palbou, desetiletý žák si oddechl – další bitva byla úspěšně vybojována.
Všichni ti Chcimírové, co se kdy snažili žít v míru, mohou být jen rádi, že máme takové mladé obránce, kteří se nebojí postavit Ivanovi nebo Osvaldovi – byť je to zatím jen ten od vedlejší lavice.
Možná místo starých metod výchovy, jako je napomínání, bude lepší začít s tréninkem bojových umění. Vždyť jak jinak připravit děti na svět plný „Ivanů“?
Moderní vzdělávací systém by tak mohl zažít renesanci, kde hodiny etikety a diplomacie nahradí lekce sebeobrany a taktiky.
Závěrem
Abychom ale nezapomněli na onen vzácný dar, který nám děti poskytují – to upřímné zrcadlo naší společnosti. Jestliže nám desetiletý chlapec říká, že nechce být „Chcimír“, měli bychom se všichni ptát, kde jsme v naší kultuře míru a tolerance udělali chybu.
Nebo se možná ptát – kdo je ten Ivan nebo Mustafa, Hans nebo John, který nás všechny drží v šachu?
