Článek
Nyní v létě, kdy je více času, mimo jiné rád sleduji krátká internetová videa, dlouhá bych asi v tom parnu nevydržel. Dříve se točily hlavně „všelijaké třeskuté srandy“, dnes přibývá i relativně sociálně zkoumavý obsah. Mimo jiné jsem si povšiml, že přibývá číšníků (nebo youtuberů, kteří se za ně vydávají), kteří si poměrně kriticky, často až agresivně a neomaleně, stěžují, že jim lidé dávají malá či žádná dýška neboli též spropitné.
Z pohledu hosta to naopak vyhlíží, že drtivá většina restaurací a kaváren v Česku v posledních měsících zdražila natolik, že to vypadá, že dýška jsou již zahrnuta v ceně.
V české kotlině, kde ceny v restauracích stoupají rychleji než cena ropy nebo sebevědomí piráta Ivana „digitálního“ Bartoše, se tak objevuje nový logický fenomén.
Mnozí zákazníci si začínají klást otázku: Proč bychom měli vlastně dávat spropitné za něco, co je už de facto v ceně jídla? Vždyť dnes, kdy si objednáte svíčkovou s karlovarským knedlíčkem, musíte si na to málem vzít půjčku či spíše zde knedlotéku!
Představme si tu absurdnost. Přijdete do restaurace, kde vám číšník s výrazem „co zase chcete, to si nemůžete laskavě uvařit doma“ přinese jídelní lístek. Vyberete si velice pečlivě, abyste nespadli do „dluhové pasti“, jak nás varuje Člověk v tísni, a objednáte si jídlo.
Po půl hodině čekání na studenou polévku a hlavní (v)chod, který by i laskavý šéfkuchař Jiří Babica označil za „katastrofu na talíři“, mimochodem, co by na to řekl Zdeněk Pohlreich si radši ani před 22. hodinou nepředstavujeme, vám přinesou účet s úsměvem a mimikou, jež podprahově říká: „A co takhle spropitné?“
Zlatá éra spropitného?
Kdysi dávno, v době před covidovou pandemií a „fialovou inflací“, bylo spropitné symbolem uznání za nadstandardní služby. Byl to způsob, jak ocenit číšníka či servírku za to, že se o vás skutečně kvalitně starali. Dnes je to spíše povinný poplatek za přežití ve světě větších či menších gastronomických hrůz.
Děcka (brněnské označení pro fyzické osoby všeho věku), pamatujete si ještě na dobu, kdy jste mohli jít do hospody a objednat si půllitr lahodného starobrněnského piva ani ne za dvacet korun? No, ty časy jsou dávno pryč. Dnes vás to samé pivo vyjde na padesát nebo spíše šedesát korun, a pokud k tomu přihodíte i nějakou tu klobásu, nakládaný hermelín či utopence, díváte se na účet, který….(raději to ani nenapíšu, jsem slušný publicista).
Ergo kladívko, spropitné v této situaci? To už je téměř výsměch.
Dýško jako novodobá daň
Jeden kamarád právník trefně říká, že vynález spropitného, jest geniálním trikem majitelů hospod, jak otočit nenávist personálu od sebe směrem k hostům. Špatně platící majitel se potutelně spoléhá, že menší výdělek nahradí jeho zaměstnancům hosté na diskrecích. Nicméně prozaicky vzato, co je hostu do interních (třeba i pokřivených) vztahů mezi zaměstnavateli v gastronomii a jejich (ne)svědomitými zaměstnanci?
Zdá se, že čeští a moravští restauratéři si řekli, že je čas na revoluci. Nejenže zvýšili raketově ceny jídla, ale navíc očekávají, že budete stále automaticky (!) platit spropitné, jako by vám právě naservírovali večeři ve tříhvězdičkové michelinské restauraci.
A co je nejhorší? Služby často zůstávají na úrovni jihočeské školní jídelny.
Zákaznická protiofenzíva
Možná by bylo na čase zavést nový koncept: Spropitné jen za opravdu kvalitní mimořádný servis. Ano, čtete správně. Jen pokud se vám dostane zážitku, který stojí za to, dejte spropitné. Jinak ne. Hotovo dvacet!
Sečteno - Spropitné byla a je v Česku odměna, ne povinnost.
Přátelé, na zdraví a dobrou letní chuť!
(modifikovaně psáno pro LN).
