Článek
Hlavními aktéry byli mladá místní lékařka z ORL ambulance a číšník, který pracuje ve zmíněné kavárně už téměř tři desetiletí. Zdánlivě běžná objednávka kávy se proměnila skoro v teatrální představení.
Šálek chutné brazilské brněnské kávy s příměsí dramat
Lékařka, zvyklá na rychlý servis, si po poměrně náročném pracovním dni přišla do kavárny na rohu ulic, jež tak často mění jména, pro zasloužený šálek kávy. Bohužel pro ni, ukrajinský barista byl ten den zahlcen objednávkami a čekací doba se protáhla na celých 20 minut. Neuvěřitelné!
Když nespokojená lékařka (31) konečně dostala svůj nápoj, byla očividně rozladěná a rozhodla se tuto nelibost sdělit moravskému číšníkovi (zde osoba odlišná od baristy).
„Čekat dvacet minut na kávu je nepřijatelné!“ prohlásila hlasem, který by se neztratil ani v operní aréně ani na celostátním lékařském kongresu.
Číšník vrací úder
Číšník, muž zkušený nejen v servírování kávy, ale i v životních útrapách, a zocelený třemi rozvody s třemi různými ženami, odpověděl s klidem a špetkou humoru: „Já jsem musel u vás v ordinaci čekat čtyři hodiny v bolestech.“ Tato nečekaná reakce vyvolala v kavárně vlnu smíchu a souhlasného přikyvování od ostatních moravským zdravotnictvím těžce zkoušených zákazníků.
Lékařka, nezvyklá na odpor od svých pacientů (a už vůbec ne od postarších plešatých číšníků), se rychle chopila své obrany. „Nebyl jste objednán!“ oznámila s důrazem, který by zastrašil i středně zkušeného politika a možná dokonce i jihomoravského hejtmana Grolicha, kdyby zrovna neměl svůj den.
Ale číšník se nedal. „Vy jste k nám také přišla bez rezervace,“ odpověděl pohotově. „A jak jsem měl dopředu vědět, že mě bude bolet ucho, se kterým jsem k vám na ORL šel?“
Tento argument zřejmě zanechal lékařku na moment beze slov. Nejenže se číšníkovi podařilo elegantně otočit situaci ve svůj prospěch, ale zároveň se mu podařilo upozornit na absurditu očekávání, že člověk dokáže předpovědět své zdravotní potíže s takovou přesností, že si je schopen rezervovat čas u lékaře předem.
Závěrečné poučení
Studenti a studentky žurnalistiky se patrně učí, že každý článek má končit nějakým ponaučením. Já však „žurnu“ nikdy nestudoval, psát mne naučila až Vysoká škola života (VŠŽ).
Proto si každý musí vytvořit poučení z tohoto příběhu sám. Koneckonců, jak psal trefně již Jacques Derrida, čtenář je skutečným autorem textu.
