Článek
Nejprve, co je to vlastně zmíněná kasační stížnost? Jde o tzv. mimořádný opravný prostředek používaný ve správním soudnictví.
Lidově napsáno, pakliže nejste v mimořádných případech spokojeni s rozsudkem krajského správního soudu, můžete podat proti tomuto vadnému rozhodnutí citovanou „kasačku“. O kasačních stížnostech následně rozhoduje Nejvyšší správní soud v Brně.
Kterak jsem již předznamenal výše, za problematické pokládám, že tento právní instrument může využívat i stát a jeho orgány (např. Ministerstvo financí). Skutečnost, že jej mohou používat fyzické a právnické osoby, které ve správním soudnictví „soupeří“ se státem, resp. se brání jeho mnohdy podivným rozhodnutím, pokládám naopak za správné.
Problematičnost věci si ukažme na konkrétním případu:
Pražskému obchodníkovi kdysi odcizila jedna fyzická osoba (dříve by se politicky nekorektně řeklo asi zloděj či dokonce darebák) elektrokolo v ceně nezanedbatelných padesáti tisíc korun českých. Od té doby „vandroval“ zmíněný obchodník po soudech.
Jádrem případu bylo, že si okradený podnikatel se souhlasem státní správy, konkrétně Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ), instaloval do své prodejny kamery. A díky nim si celou krádež (samozřejmě včetně pachatele) dostatečně natočil. Světe div se, po několika dnech měl obchodník elektrokolo zpět díky tomu, že uvedené záběry zveřejnil na sociálních sítích.
V čem byl problém? Pachatel, který mu ukradl bicykl za více než 50 tisíc korun, mu totiž nedal ke zveřejnění své fotografie souhlas. Diskutabilní sankci (pokutu 5000 korun plus náklady řízení) udělil obchodníkovi citovaný ÚOOÚ.
Stát nevěří státu
Poté následoval zajímavý právní vývoj. Pražský podnikatel zažaloval ÚOOÚ u Městského soudu v Praze, a světe znovu div se, vyhrál. Peněžitý trest mu byl soudem zrušen. Nicméně vše pokračovalo, proti zrušujícímu soudnímu verdiktu podali ochránci dat z ÚOOÚ mimořádný opravný prostředek v rámci správního soudnictví, tedy kasační stížnost. Ano tu, která je hlavním stavebním kamenem tohoto článku.
Okradený podnikatel měl podle názoru citovaného ústředního úřadu předat pouze záběry české policii a ponechat na jejím uvážení, zda by bylo vhodné, spravedlivé a účelné záběry z kamer publikovat. Nejvyšší správní soud, jako soud rozhodující o kasační stížnosti, se s tímto právním názorem ztotožnil a ÚOOÚ vyhověl.
Pro podnikatele to mělo nemilé důsledky – pokuta za jeho detektivní aktivitu tak opět nabyla platnosti. Zde snad čtenáře možná už také napadá klíčová otázka: Proč mohou státní orgány podávat kasační stížnosti? Stát de facto nevěří státu, respektive „svým“ veřejným, nikoliv soukromým soudům?
Nicméně ještě na skok zpátky k naší bicyklové kauze. Následně rozhodl ve věci Ústavní soud, kam se rozhněvaný, avšak vytrvalý podnikatel poté obrátil. Jak to v Brně dopadlo? Ústavní soud ČR rozhodl, že se případem nebude zabývat a zmíněnou stížnost odmítl. Stručně napsáno: Ústavní soud se de facto ztotožnil s názorem Nejvyššího správního soudu, že živnostník měl souhlas pouze a jen s pořizováním záznamu kvůli ochraně majetku, ale ne již k další publikaci, v popsaném případě na sociálních sítích.
Předestřený případ ve mně jako v občanovi budí rozpaky. Výkladem dnešního českého pozitivního práva dojdeme skutečně k závěru, že záznamy z kamerového systému je při hledání pachatelů krádeží možné předat jen Policii ČR. Publikovat je například na sociálních sítích či nástěnce v supermarketu opravdu nyní nelze. Připomeňme skutečnost, že policisté ukradené elektrokolo vypátrali po třech dnech, a to paradoxně též údajně díky snímku „protiprávně“ zveřejněnému na Facebooku. Přirozeně, něco jiného by bylo, kdyby zmíněný podnikatel záznam schválně poupravil a třeba by perfidně z krádeže obvinil např. konkurenci či svou bývalou ženu.
Nepochybně žádný podnikatel by si též nezasloužil zastání, kdyby na weby či sociální sítě bezdůvodně umísťoval fotky z kamerových systémů, a narušoval tím soukromí svých zákazníků. Nicméně o to ve zmíněném případě rovněž nešlo.
Aplikující orgán – tedy ÚOOÚ – měl, dle mého názoru, intenzivněji využít institutu správního uvážení a neudělit zde, vzhledem k okolnostem a charakteru případu, pokutu žádnou. A hlavně se velice divím, že zde podával citovanou kasační stížnost, tedy že se hned na počátku nepodvolil autoritativnímu rozhodnutí Městského soudu.
Obecnější závěr
Mám zato, že správní úřady by v budoucnosti (jak říkají právníci de lege ferenda) neměly mít právo podávat kasační stížnosti. Tedy že by ze zákona nesměly vyjadřovat nesouhlas s rozhodnutími veřejných správních soudů.
Nota bene soudní řízení se v ČR (ale to platí i pro ostatní státy EU) vleče již tak dlouhá léta, proto si myslím, že alespoň tento zákaz by mohl částečně „odbřemenit“ české soudy a napomoci tak k vyšší efektivnosti a rychlosti soudního řízení.
A ještě doušek na úplný závěr – autor si je přirozeně vědom toho, že nejde o jediný problém české justice.
------------------------
Prameny (primární i sekundární):
Kateřina Frumarová, Tomáš Grygar, Zdeněk Koudelka, Lukáš Potěšil, Olga Pouperová, Radovan Suchánek, Martin Škurek: Správní soudnictví, Leges, Praha, 2022
HENDRYCH, D. (2003). Správní právo, obecná část, 5., rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck.
VEDRAL, J.: Správní řád. Komentář. 2. vyd. Praha: BOVA POLYGON, 2012,
JEMELKA, L. a kol.: Soudní řád správní. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013
KOLMAN, P. Odkladný účinek kasační stížnosti. Právo pro podnikání a zaměstnání. 2008, roč. 17, č. 2,
