Článek
Media také referovala, že klesá mimo jiné i částka, kterou jsou lidé ochotni nechávat jako spropitné v restauraci či kavárně. Nedávno jsem slyšel od vedlejšího restauračního stolu, kde si pán nechal vrátit téměř do poslední koruny, jak po odchodu servírky říká manželce – …tak smažák s hranolkami za 225 korun a ještě si počítají tatarku zvlášť, to už je snad dýško v tom, ne?
Zákazníci a zákaznice v Česku nechávají ročně na spropitném přes sedm miliard korun. Částka je samozřejmě jen velmi hrubým odhadem, jelikož to je, právě ta část ekonomiky, kam statistické slunce ze své prapodstaty příliš nesvítí.
Odhaduje se, že díky zažité sociální zvyklosti, dostává personál od hostů částku rovnající se přibližně desetině účtované částky. Tedy tak tomu bývalo před covidem, nyní prý její výše klesá. Problematické, alespoň z pohledu veřejných financí, ovšem je, že ze zmíněného spropitného, zejména pokud je placeno v hotovosti, stát nevidí skoro ani korunu.
V této souvislosti jsme mohli již dříve zaregistrovat politické a ekonomické snahy apelující na zavedení speciální daně ze spropitného. Tady je ale nutné upozornit na zásadní právní skutečnost, spropitné je nutno zdaňovat i podle dnešní právní úpravy. Není tudíž potřeba žádné nové daně.
V případě, že servírka nebo barman obdrží „bakšiš“, jedná se o příjem přijatý v souvislosti s jejich pracovněprávním vztahem. Citovaný „dar“, podléhá dani z příjmů, ostatně jako každý jiný legální příjem, který není uveden v některé ze zákonných výjimek. Zdůrazněme, že se tu nejedná o daň darovací, jak by se mohla laická veřejnost na první pohled domnívat, ale skutečně o daň z příjmu, jelikož pracovníci v pohostinství dostávají „tuzéry“ zcela jistě v souvislosti s výkonem závislé činnosti (nebo v souvislosti s jejich podnikáním).
Žádná oficiální osvobozující daňová výjimka, jakou mají dnes kupříkladu příjmy k plnění poskytnutého pro provoz zoologické zahrady, jejíž provozovatel je držitelem platné licence, u spropitného v české kotlině dnes neexistuje.
Na tom nic nemění ani to, že v reálném životě dochází k řádnému zdanění jen zřídkakdy.
Pracovníci ve službách se omlouvají tím, že bez spropitného by jejich příjmy byly prachbídné. Uvedenou argumentaci možno lidsky chápat, nikoliv však systémově akceptovat.
Zmíněný stav, kdy systémově dostávají část mzdy „bokem-načerno“ má pak neblahý vliv, například na jejich nemocenskou nebo pozdější výši starobního nebo invalidního důchodu. Své by také mohli vkládat bývalí partneři a hlavně potomci rozvedených pracovníků ve službách, kdy se tento fakt negativně propisuje do výše alimentů.
Možná teď někoho naštveme, ale případná snaha o zavedení fiskální kázně na úseku spropitného je v principu spravedlivým požadavkem. Vskutku nemožno najít legitimní důvod, proč by jeden měl být preferován oproti ostatním tím, že nemalá část jeho příjmů zůstává de facto bez daňové povinnosti.
Ten, kdo by pravidla takové pofidérní hry přijal, by pak musel logicky říct i pomyslné B – tedy že po této daňově privilegované skupině bude spravedlivě žádat, aby se zřekla části veřejných služeb, na které de facto odmítá přispívat. A takový požadavek je v intencích dnešního právního řádu samozřejmě zcela nesmyslný.
Majitelé restaurací a jejich zaměstnanci mají vlastně velké štěstí, že je zde nyní u moci pravicová vláda, která kdysi „vyslala jasný signál“, že daňové břímě lidem a firmám zvedat nebude… i když vlastně?
(text v modifikované a zkrácené verzi byl publikován v Právu)
