Článek
Tak tohle už je opravdu na hraně humanitární katastrofy. Některým českým soudcům prý po zaplacení všech nezbytných výdajů zbývá sotva čtyři tisíce korun na den. Čtyři! Zkuste si za to zaplatit degustační večeři, dvě kávy, manikúru a pořádnou knihu o právní filozofii – a ještě vám musí zůstat na víkend v Karlových Varech, protože i talár občas potřebuje wellness.
Přiznejme si to: žít s méně než čtyřmi tisíci korunami denně, to už dnes opravdu nejde. Zvlášť když člověk musí udržovat jistou důstojnost. Talár se sám nevyčistí, bryndák na kávu z italského mramoru taky něco stojí a jak známo, švýcarské hodinky se neprodávají v Lidlu.
A přitom právě soudci jsou ti, kteří každý den chrání demokracii, právní stát a – jak sami s oblibou říkají – „hodnoty ústavnosti“. Jak by to ale mohli dělat, kdyby jim po nákupu večeře v michelinské restauraci zůstalo na účtu jen žalostných pár tisícovek? Kdo by pak měl sílu rozhodovat, zda je pokuta 500 korun protiústavní?
Ústavní soud proto opět projevil hluboké sociální cítění.
Vyslyšel nářek svých kolegů, kterým už docházely síly i peníze. „I starý člověk v taláru se musí občas pobavit,“ zaznělo v odůvodnění. A kdo by s tím polemizoval? Je přece lidské, že i soudce občas zatouží po víkendovém pobytu v Alpách, po degustačním menu nebo alespoň po lázních v Karlových Varech.
Zlí jazykové tvrdí, že soudci mají brát ohled na realitu společnosti, kde běžný občan s platem 35 tisíc měsíčně počítá každou korunu. Ale to je, prosím, úplně jiný vesmír. Jak se má soudce ztotožnit s realitou lidu, když by to mohlo narušit jeho nestrannost? Kdyby se snad musel omezit jako běžný smrtelník, ztratil by nadhled. A bez nadhledu – jak by mohl spravedlivě soudit?
„Soudcovská důstojnost,“ vysvětluje expert z Ústavního soudu, „vyžaduje určitou životní úroveň.“ Samozřejmě. Důstojnost se neudržuje z rohlíků a paštiky. Chce to alespoň steak, decentní víno a služební vůz, který se leskne i v dešti. Není to rozmařilost, je to nutnost. Ostatně, zkuste si představit, že by soudce při vyhlašování rozsudku pociťoval lehký hlad. Mohlo by to ovlivnit jeho úsudek!
Je vlastně s podivem, že se soudci vůbec dožadují zvýšení platů. V ideálním světě by jim občané sami přinášeli obálky vděčnosti, koše s vínem a šeky za jejich morální integritu. Ale protože tento svět ještě není dokonalý, musí se o to postarat Ústavní soud.
A tak se platy soudců opět zvednou. Společnost si oddychne – spravedlnost zůstane zachována, soudci nebudou trpět nedostatkem a taláry budou dál zářit čistotou.
Možná by ale nebylo od věci, kdyby si alespoň jednou za rok vyzkoušeli, jaké to je žít z průměrné mzdy. Jen tak, pro vědecký experiment. Třeba by pak zjistili, že i s menším příjmem se dá zachovat důstojnost – a že zábava, kterou si může dovolit „starý člověk v taláru“, se nemusí nutně měřit v korunách, ale třeba v pocitu obyčejné spravedlnosti.
A pokud by přece jen trpěli, můžeme jim navrhnout jednoduché řešení: zavést Fond solidarity soudcovské důstojnosti.
Občané by mohli dobrovolně přispívat – třeba formou sbírky „Káva pro soudce“.
Až pak půjdeme k soudu, můžeme s dobrým pocitem říct: Pane předsedo, já vám na tu důstojnost taky trochu přispěl.
