Článek
Reakce na článek Richarda Pokorného: Kde chybí fakta, nastupují nálepky
Pokud by měl někdo věřit, že text „Pravá tvář Andreje Babiše“ od Richarda Pokorného je seriózní analýzou, rychle by procitl. Autor sice používá ostrá slova, ale místo argumentů nabízí čtenáři sérii nálepek a moralizujících výkřiků. Problém není v tom, že by Babiše nebylo možné kritizovat – naopak, kritických témat je dost. Problém je v tom, že takovýto článek spíše přilévá olej do ohně a snižuje úroveň veřejné debaty.
Hned v úvodu čteme o „aroganci, buranství a putinovských manýrech“. To zní efektně, ale kde jsou fakta? Kde je doložení, které konkrétní kroky Babiše mají autoritářské prvky? Jestliže chceme mluvit o hrozbě demokracii, je třeba ukázat například na jeho vztah k médiím, kde lze doložit koncentraci vlastnictví a střet zájmů. To jsou konkrétní problémy, které je možné podložit zdroji a čísly. Ale jen opakovat, že „je arogantní“? To patří spíš na diskusní fórum než do seriózního komentáře.
Podobně působí výtka, že Babiš „nastartoval rekordní inflaci“.
Opravdu? Inflace v letech 2021–2023 byla v celé Evropě nejvyšší za poslední dekády. Může za ni výhradně jeden politik? Bylo by fér uvést data – třeba srovnání s Polskem, Maďarskem či Slovenskem. Tamní čísla ukazují, že inflace byla vysoká plošně, a příčiny byly především v energetické krizi a geopolitických otřesech. Kritika vládních opatření je legitimní, ale měla by stát na analýze, nikoli na dojmu.
Kupování voličů
Autor také Babišovi podsouvá „kupování voličů“. I to je téma, o němž se dá diskutovat – například v souvislosti se slevami na jízdném nebo s jednorázovými příspěvky důchodcům. Jenže opět chybí srovnání: opravdu jde o něco, co nikdy předtím žádná vláda nedělala? Nebo spíš o tradiční nástroj politiky, který se využívá různými stranami? Pokud Pokorný chce tento argument obhájit, měl by přinést data, rozbory rozpočtu a historické paralely.
V závěru textu se čtenář dočká moralizujícího apelu: kdo podporuje Babiše, údajně nepatří do evropských demokracií. To je ale nebezpečný přístup. Demokracie přece stojí na tom, že i názory, které se nám nelíbí, mají své místo ve veřejném prostoru.
Pokud začneme vylučovat voliče z „demokratického společenství“ jen proto, že volí jinak, ztrácíme smysl celé debaty.
Co tedy v textu chybí? Především fakta. Pokud chceme Babiše skutečně kritizovat, máme kde brát: střet zájmů a dotace Agrofertu, nejasnosti kolem médií, problematické kroky v zahraniční politice. To všechno lze doložit čísly, výroky a dokumenty. Jenže místo toho dostává čtenář soubor nadávek.
A to je škoda – protože kvalitní kritika pana Babiše by měla vycházet z tvrdých dat, ne z dojmu.
Závěrem
Článek Richarda Pokorného tak ukazuje spíš „pravou tvář“ části české publicistiky: rychlá emoce, nulová analýza. A jestli si má čtenář něco odnést, pak možná jen to, že i když Babišovi oponenti mají v rukou dost argumentů, často je raději vymění za snadné nálepky.
A to je ta největší služba, jakou mu mohou nevědomky prokázat.
