Článek
V šeru nad Špilasem listí se točí,
jak myšlenky lidí — tiché a váhavé.
Na Petrově zvony zvoní, kroky kloužou po dlažbě opravené,
a vítr z Kraví hory
šustí odevzdaně v břízách.
Tramvaje zpívají v ranním chladu,
a v kavárnách se ohřívá řeč i ironie moravská.
Brno — město studentů, autorských čtení, snů a dlouhých debat,
kde i hlemýžď pardon krokodýl
má právo na názor.
A tu náhle, v křoví pod Joštem,
se mihne silueta v kabátě a s úsměvem konzervativním.
To Marek Benda, zjevení z Prahy,
hledá v podzimním listí ztracenou morálku
i ztracené mládí, nás všech.
„Ó, věčné hodnoty!“ volá k nebi nad Lužánkami,
a holubi se vznesou, zmatení tou rétorikou.
Zatímco vítr mu krade z kapsy paragrafy,
jež chtěl vetknout do srdce každého dubu.
Brno se jen pousměje, jak starý ironik:
„Pane Bendóooo, tady je tiché víno i hřích,
a na Moravě máme rádi teplo,
ne paragrafy studené jak ranní mlha.“
A tak jdou spolu — město a politik —
ulicí Veveří, kam šumí déšť a zvoní listí.
Podzim zpívá svou sovovsky (ne sorošovsky) smutnou píseň,
a Benda si šeptá: „Snad i zákon může být poezií…“
A Brno poetické se směje a směje.
Tiše, pod fousy a do hrnku s krokodýlem, Minaříkem, Hollanem a Skácelem…
a s kávou se sójovým mlékem,
jo z Brna odjíždí se s brekem, ne s brakem!
(Sobotní chvilka medvědí podzimní poezie! Napsáno bez jakéhokoliv grantu či autorského stipendia).
