Článek
Když se řekne Miroslav Donutil, většině lidí naskočí jeho nezaměnitelný hlas, role v kultovních filmech jako Pelíšky či Černí baroni, ale také pověstný talent vypravěče. Donutil má dar proměnit i zdánlivě obyčejnou historku ve strhující divadlo, které si publikum pamatuje ještě roky poté.
Jedna taková příhoda se odehrála ve vlaku na trase Brno–Praha. Donutil cestoval s tatrankou v kapse, když do kupé nastoupila skupina mladých vojáků. Okamžitě ho poznali – vždyť kdo by ho neznal z Černých baronů? A protože vojáci byli tradičně hladoví, začali pokukovat po jeho svačině. Donutil si toho samozřejmě všiml. Své herecké vlohy zapojil i v běžném životě: pomalu, teatrálně rozbalil tatranku, zakousl se – a pak ji s kamennou tváří podal klukovi naproti. „Dejte si, chlapci, vy to potřebujete víc než já,“ pronesl.
Kupé vybuchlo smíchem a vojáci se s chutí pustili do čokoládové tyčinky. Donutil mezitím plynule přešel k vyprávění historek z divadla. Z původně obyčejné cesty vlakem se stalo malé představení, které publikum ve vojenských uniformách sledovalo s otevřenou pusou.
Do Prahy dorazili nasycení, pobavení a hlavně s pocitem, že setkání s Donutilem se jim stalo nezapomenutelnou vzpomínkou.
Podobné situace se ale neodehrávaly jen v dopravních prostředcích. Ještě známější jsou historky z legendárního Divadla Husa na provázku, kde Donutil působil v 70. a 80. letech. Právě tam se projevil jeho talent improvizátora, který dokáže zachránit každou situaci.
Jedno představení mělo mezi rekvizitami figurírovat maketu klobásy. Jenže rekvizitář omylem přinesl opravdovou, čerstvou a voňavou. Donutil si toho všiml přímo na jevišti. A protože nebyl typem herce, který by se nechal rozhodit, využil náhodu ve svůj prospěch. S kamenným výrazem zvedl klobásu a oznámil publiku: „Vážení, tohle není jen obyčejná klobása. To je herecká klobása – a ta musí vydržet až do derniéry.“
Pak ji teatrálně rozbalil a zakousl se. Publikum vybuchlo v hurónský smích, kolegové na jevišti lapali po dechu a rekvizitář v zákulisí se nejspíš potil hrůzou. Donutil však pokračoval, jako by to celé bylo součástí scénáře. Nakonec poslal klobásu do první řady mezi diváky se slovy: „Na Provázku platí pravidlo – co se sní, to se nevrací.“
A diváci ji prý skutečně nechali kolovat.
Tahle improvizace se stala legendou a potvrdila pověst Donutila jako herce, který dokáže proměnit i náhodu v zážitek. Ať už šlo o tatranku ve vlaku nebo klobásu na jevišti, vždycky šlo hlavně o to rozesmát lidi a vykouzlit jim dobrou náladu.
Závěrem
Donutil s oblibou říkával, že „lidé si nepamatují přesně, co jste hráli, ale jak se při tom cítili“. A on měl ten vzácný dar, že se lidé cítili dobře – a smáli se od srdce. Možná proto se jeho historky stále tradují a vyprávějí dál, jako by se staly teprve včera.
