Článek
Historka o otci Orkovi a jeho zapomenutém kabátě
Kněz a publicista Marek Orko Vácha je známý nejen svou schopností psát o těžkých tématech s lehkostí a nadhledem, ale i tím, že se mu čas od času přihodí drobná lidská trampota, kterou byste u uhlazeného teologa a etika možná nečekali. Jedna taková se odehrála v zimě, když byl pozván na besedu s gymnazisty.
Přednáška probíhala v aule školy a otec Orko, jak se mu mezi studenty přezdívá, mluvil jako obvykle barvitě, s humorem a příklady z přírody.
Mluvil o tom, že když se člověk ztratí v lese, měl by si zachovat klid, protože panika je nejhorší průvodce. Studenti se smáli, protože zároveň popisoval, jak kdysi s batohem na Šumavě bloudil mezi smrky a nakonec skončil na zahrádce jedné chalupy, kde ho zachránila stará katolická paní s termoskou čaje.
Beseda se prý protáhla, studenti chtěli podepsat knihy a položit spoustu otázek.
Když nakonec všichni odešli, Vácha se rychle sbalil a vyrazil do zimy. Teplota byla hluboko pod nulou, ale on kráčel statečně na tramvaj. Po deseti minutách cesty si uvědomil, že mu je nějak víc zima než obvykle.
Sáhl si na ramena – a zjistil, že si nechal kabát ve školní aule. Vrátil se tedy zpět, ale škola už byla zamčená a školník právě mizel v dálce.
Tak stál v mrazu v saku, kolem proudili lidé zachumlaní do šál a čepic, a on, známý ekolog a popularizátor vědy, se třásl na chodníku jako Andrej Babiš na post premiéra ČR.
Nakonec se osmělil a zaklepal na okno vrátnice. Drsný potetovaný vrátný, který ho z přednášek znal z doslechu, ho nejprve podezřívavě přeměřil, ale když slyšel: „Já jsem ten kněz, co měl dneska přednášku, a zapomněl jsem si kabát,“ propukl v smích a pustil ho dovnitř.
„Pane faráři, vy mluvíte o tom, že člověk má být připraven na zkoušky života – a sám jdete ven bez kabátu,“ poznamenal vrátný a podal mu s pokorou a úsměvem svršek, který ležel opřený o židli.
Vácha se smíchem přiznal, že to je asi přesně ta lekce, kterou mu chtěl Bůh/Bohové připomenout – že teorie je jedna věc a praxe druhá.
Od té doby prý pokaždé, když vykládá o tom, že v krizové situaci má člověk zachovat klid, dodává: „Ale hlavně si nezapomeňte kabát.“ Studenti si to pamatují možná víc než celou přednášku o ekologii a teologii.
A tak se z obyčejného zapomenutého kabátu stala veselá historka, kterou otec Orko občas s úsměvem zopakuje. Dokazuje, že i ten, kdo nás učí hlubokým pravdám, je nakonec obyčejný člověk, kterému je prostě jen zima, když jde ven bez kabátu.
A propos nestálo by za to, aby tuto laskavou historku zhudebnila i skupina Kabát?
----------------------
(sepsáno na základě rozprávění učitele z BiGy, který si nepřeje být jmenován, a kterému jsem za tento příběh musel koupit dvě plzeňská piva, aby dal souhlas k publikaci)
