Článek
Paní Kamila (34) věřila, že v životě existují jisté konstanty. Slunce vždycky vyjde, po zimě přijde jaro, politici lžou a sex s ex je jako vrátit se do známé hospody, kde už ti dopředu natočí tvoje oblíbené pivo Starobrno.
Představa, že by s tím měla skončit, jí připadala stejně absurdní jako přestat pít kafe, i když ví, že po něm v noci skoro nespí.
Se všemi třemi bývalými si Kamilka udržovala zvláštní druh vztahu.
Téměř rodinný, chtělo by se říct, nebýt toho, že do něj patřily nahá těla a slova, která nikdy neříkala manželovi.
Pavel byl ten první – největší láska jejího života, říkávala si, dokud mu nenašla zprávy od jakési „Petrušky“ ve staré Nokii. Ale pořád to byl Pavel. Ten Pavel, který ji naučil kouřit, ten Pavel, co ji vždycky rozesmál, i když měla chuť ho zabít.
Martin byl druhý – vysoký, trochu plachý, ale v posteli nečekaně vášnivý. Rozpad s ním nebyl drama, spíš tiché odcházení do tmy. A třetí? David. Charismatický hajzlík, člen nejmenované pravicové strany a fanoušek Zbrojovky Brno, kterého nikdy neměla pustit k tělu, ale právě kvůli tomu nemohla zapomenout, jak se jí s ním podlamovala kolena.
Ex jako jistota v rozbouřeném světě
„Je to šílený, já vím,“ řekla Kamila jednou své nejlepší kamarádce Zuzaně, vlivné archeoložce s hlubokým zájmem o vaření v pomalém hrnci.
Seděly v kavárně, děti nechaly na pískovišti pod dohledem hlídací nezdaněné babičky.
„Ale oni jsou jako moje jistota. S Pavlem si vzpomenu, jaký to bylo, když jsem byla mladá a blbá. S Martinem se cítím bezpečně. A David… No, to je čistá chemie.“
„A co Petr?“ zeptala se Zuzana s pohledem upřeným do jejího šálku kávy. „Co tvůj současný manžel? Co ten si o tom asi myslí?“
Kamila si povzdechla. „Petr je… víš co, Petr je skvělej táta a solidní rozumný chlap. Ale není to ten druh napětí. S ex to mám bezpečný, víš? Nic už si nedlužíme, není co pokazit. Je to jako… otevřít starou knihu, kterou už dávno znáš. S Petrem je to někdy jako boj o přežití – hypotéky, děcka, úklid, poplatky za psa, vaření. S nima jsem prostě… jiná.“ (Kamila byla tak rozrušená, že opravdu použila hovorový výraz “ s nima", nejde o překlep).
Víra v džungli
Zuzana zakroutila hlavou. Tedy svou, ne kamarádčinou. „Víš, že tohle nemůže dopadnout dobře.“
Kamila nejistě přikývla. Věděla to. Každý večer, když ležela vedle Petra (nebo na Petrovi) a slyšela jeho klidný (nebo vzrušený) dech, si říkala, že musí přestat.
Ergo kladívko, že musí všem těm třem (mušketýrům, jejichž kordy do ní tolikrát pronikaly) napsat, zavolat, říct jim, že je konec.
Ale pak přišla ta zpráva od Pavla – jen fotka kávy, co si právě udělal. Nebo Martinův nenápadný email s odkazem na článek o Palestině, co by ji mohl zajímat. Nebo David, který jí poslal fotku své nové motorky s poznámkou, že by ji měl jednou svézt.
A ona? Pořád našla důvod odpovědět. A najít si hodinu času, aby si „vyčistila hlavu.“
Dnes ne, ještě ne
Jednou se to rozpadne, věděla to. Ale ne dnes. Dnes večer se omluví, že jde cvičit, a zajede za Martinem. Když se později vrátí domů, Petr bude už spát a ona si lehne vedle něj s těžkým vědomím, že balancuje na tenkém laně, které jednou zákonitě praskne.
Ale dnes ještě ne. Dnes si bude vychutnávat to, co jí svět exů nabízí – iluzorní návrat do minulosti, kde byla jen Kamila a nikdo nechtěl víc než jenom ji.
