Článek
To je zkušenost, kterou ženy znají z mnoha míst. A často právě z těch, kde by měly cítit bezpečí a důvěru.
Ve školách a na univerzitách se studentky setkávají s poznámkami učitelů, někdy dokonce s nátlakem při zkouškách. V práci se ženy potýkají s kolegy a nadřízenými, kteří komentují jejich tělo, sahají na ně nebo je ponižují. V nemocnicích, na gynekologii nebo při porodu se setkávají s necitlivostí, někdy dokonce s úkony, se kterými nikdo jejich souhlas ani nehledal. Ve veřejném prostoru jsou vystavovány pokřikům, dotykům, pohledům, které mají jasný cíl – udělat z nich objekt a připomenout jim, že bezpečí v ulicích není samozřejmé. A sport? I tam se místo podpory často setkají se sexualizací svého těla a bagatelizací výkonu.
Dokonce i tam, kde ženy vyhledají pomoc, u policie nebo u soudu, jsou často samy zpochybňovány. Neřeší se pachatel, řeší se oběť. Co měla na sobě, jestli se bránila, proč si to nenechala líbit.
Tohle všechno ukazuje, že problém není v jednotlivostech. Je to systém, který nastavuje laťku příliš nízko a dovoluje, aby se podobné věci dál děly. A pak se tváří, že je to vlastně normální.
Já si ale nemyslím, že je to normální. Myslím si, že každá žena má právo cítit se bezpečně, ať už je v autoškole, v práci, ve škole, v nemocnici nebo na ulici. Myslím si, že společnost, která se staví na stranu žen a bere jejich zkušenost vážně, je zdravější, spravedlivější a důstojnější pro všechny.
