Článek
A co je ještě horší – je to násilí, které si někteří lidé dovolí omlouvat.
„Neřekla to dost důrazně.“
„Byla opilá.“
„Usmívala se.“
„Byla tam sama.“
„Měla krátkou sukni.“
A do toho řeči od mužů, kteří tvrdí, že to tak přece ženy chtějí.
Že „ne“ ve skutečnosti znamená „ano“. Že když neřveš, nesekáš, neutíkáš, tak to bylo v pořádku.
Nebylo to v pořádku nikdy.
Jako kluk jsem tomu věřil.
Ostatní muži mluvili o ženách jako o něčem úplně jiném.
Jako o mimozemšťankách, které musíme „pochopit“, „zkrotit“, „ulovit“.
Mluvili o nich jako o tělech, ne o lidech.
A já jim to uvěřil.
Omlouvám se. A nechápu, jak jsem tomu mohl uvěřit.
Podobně jako dnes kluci žerou manosféře a RedPillu, že ženy „mají rády, když je chlap dominantní a ignoruje jejich protest“.
Není to pravda. Je to nebezpečná lež. A způsobuje bolest.
V Česku podle výzkumu proFem zažilo 60 % žen nějakou formu sexuálního násilí.
Každá pátá žena popsala situaci, která by podle zákona byla znásilněním – tedy sex bez souhlasu.
A přesto se nahlásí jen zhruba 6 % případů.
Většina obětí mlčí. Protože nevěří, že jim někdo uvěří.
Ženy nejsou žádný fetiš.
Jsou lidi. Mají svoje strachy, svoje hranice, svoje důstojnosti. A mají plné právo říct NE – kdykoli, v jakékoli situaci, z jakéhokoli důvodu.
A to NE musí stačit.
Já dnes vím, že neochota slyšet „ne“ není nedorozumění. Je to přestupek. Někdy i zločin. A pokaždé je to selhání.
A vím i to, že mlčet k tomu znamená být součástí problému.
Já už mlčet nechci.
A pokud jsi někdy zažil*a, že tě někdo nerespektoval, přesvědčoval, ignoroval, zlehčil… chci, abys věděla:
To, co se stalo, nebyla tvoje vina. A nejsi v tom sama.
A pokud bys to chtěl*a řešit, tak se nabízím jako podpora nebo někdo, kdo může pomoci zprostředkovat pomoc.
