Článek
Muži vlastně nesmí dávat najevo emoce ikdyž jejich tělo říká opak - to není normální
Všichni - muži i ženy máme stejné hormony, které v nás vyvolávají štěstí - dopamin, serotonin, endorfin a oxytocin. Všichni máme zároveň hormony reakce na stres - adrenalin, nonadrenalin, nebo kortizol.
Což znamená, že naše těla jsou uzpůsobena k tomu, abychom reagovali určitým způsobem.
Můžeme si dovolit být veselí, usmívat se, být šťastní, ale taky si můžeme dovolit mít strach, můžeme si dovolit být smutní, truchlit a plakat. To, co nicméně po mužích vyžaduje toxická maskulinita a monosféra je v pravém opaku. Řeči typu „chlapi nepláčou“, „nejsi přece blázen“, nebo „chlapi nedávají najevo své emoce“ ve skutečnosti velice škodí.
A škodí dokonce tak, že tito muži se jednak dopouštějí násilí. Na ženách, na mužích, na dětech, na sobě. Neumějí se seznamovat a hledat partnerství. A taky páchají mnohem častěji úspěšné sebevraždy. Často s větou, „já to nějak zvládnu“, „dám si pivo a fotbal“, s trochou nadsázky si tam ale můžete dosadit cokoliv.
Zlehčování vlastního utrpení jen proto, že si myslí, že si to nemohou dovolit. Já si ale nemyslím, že tohle je správně. Já si myslím, že normální je být smutný, normální je plakat, normální je mluvit o svých emocích. A já to i dělám.
Reakce okolí je většinou ok, pokud nenarazím na tyto toxické muže, kteří v tom vidí selhání. Ti následně vyzívají k tomu, abych se stal objetí šikany (ne, tohle není nadsázka), ostříhal se, nebo si doplnil testosteron.
Jestli muže, kteří projevují své emoce, třeba i veřejně nepodpoříme, ale naopak vyzíváme k jejich lynči, tak co pak jsme za společnost? Když standardní tělesnou reakce, která je úplně normální odsoudíme, tak sebevraždy mužů nikdy nevyřešíme. Já to zvládnu, já jsem na to zvyklý, ale já můžu docela hezky být výjimka. Naopak, pokud se nenaučíme respektovat emoce mužů, tak budeme v kruhu krutosti a násilí. A situace v oblasti duševního zdraví se tím ještě daleko zhorší. Tohle musíme zastavit.
