Článek
Měla by být krásná. Ale ne moc. Sexy, ale jen pro něj.
Chytrá, ale ne chytřejší než on. Poslušná, ale zároveň samostatná.
Měla by mít děti, ideálně víc než dvě. Ale zároveň být štíhlá, upravená a stále k dispozici.
Vařit, prát, uklízet, starat se o děti, nepřipomínat se o pomoc, neříkat si o peníze.
Měla by být něžná a vděčná. A hlavně – nikdy by si neměla stěžovat.
Tohle není partnerství.
To je otroctví s make-upem.
A víte co? Já se těm ženám vůbec nedivím, že říkají ne.
Že raději zůstanou samy, než aby se snažily přežít po boku někoho, kdo je vidí jako kombinaci služky, matky, milenky a tiché domácí.
S takovým chlapem by stejně nikdo nevydržel.
A co je na tom celé nejvíc pokrytecké?
Tihle muži pak pohrdají úplně všemi ženami.
Pohrdají samoživitelkami, které to všechno táhnou samy – protože „nejsou dost ženské“.
Pohrdají emancipovanými ženami, které o ně nestojí – protože „jsou moc hrdé“.
Pohrdají těmi, které odmítají ticho – protože „jsou hysterické“.
Pohrdají těmi, které se ozvou – protože „už jsou zkažené tou moderní dobou“.
Ale realita je jinde.
Ženy dneska nechtějí služební poměr. Chtějí vztah. Partnerství. Lidskost. Rovnocennost.
A ne – tohle není důkaz o tom, že „žádní muži nejsou dost dobří“.
Tohle je jen odmítnutí jedovaté představy o ženách, které mají sloužit a ještě se usmívat.
O ženách, které mají být tiché, loajální, vděčné za drobky.
Žít v takovém světě je peklo. A nikdo se nemůže divit, že v něm ženy nechtějí být.
Tohle není vzpoura. To je sebeúcta.
A dokud budou někteří muži radši nadávat na ženy, než aby se podívali na sebe, žádná změna nepřijde.
Já ale věřím, že jiný svět je možný.
Svět, kde si lidé naslouchají. Kde se vztahy nestaví na moci, ale na respektu.
A kde se žena nemusí nikomu zavděčovat, aby měla právo na důstojný život.
