Článek
A nejde jen o vložky.
Jde o jídlo. O dopravu. O školní výlety. O léky. O boty. O obědy.
Jde o to, že žít s dětmi v Česku je jako permanentně bojovat s nedostatkem.
Tohle není země pro mladé.
Není to země pro rodiny.
A už vůbec ne pro samoživitelky.
Místo podpory přichází stres.
Místo solidarity nedůvěra a kontrola.
Místo pomoci nějaká ošklivá nálepka.
A přitom řešení existují.
Stačí se podívat do Finska nebo do Estonska.
Menstruační pomůcky zdarma ve školách?
Obědy a snídaně zadarmo pro děti, které by jinak nejedly?
Školní personál, který umí řešit problémy dřív, než přerostou?
Kdyby každá škola měla sociálního pedagoga nebo pedagožku, školního psychologa či psycholožku, zdravotního, komunitního pracovníka nebo pracovnici…
Kdyby někdo mohl ráno vyzvednout děti, které se bojí přijít samy…
Kdyby každé dítě mělo zázemí, které mu umožní důstojně vyrůstat…
A to zázemí nemusí být nutně doma – tam v Česku probíhá přes 20 % psychického násilí, zhruba podobně fyzického násilí a každé dvacáté dítě si tam prochází sexuálním násilím.
Bezpečné prostředí by měla být aspoň škola.
Změní to všechno.
Protože dlouhodobá chudoba je hlavně chyba systému, který neumí člověku pomoct, dát mu druhou šanci, podat pomocnou ruku.
Je to důsledek nastavení, které lidi nechává na pospas.
A ženy a děti si to odnášejí nejvíc.
Já chci žít ve společnosti, kde se s takovými věcmi nepočítá jako s běžnými kulisami života, ale jako s problémem, který je potřeba vyřešit – a který má být jen dočasný.
A vyřešit ho jde. Jen se musí chtít.
A jaká pomoc by nejvíc pomohla vám, pokud budete v podobné situaci?
Protože upřímně – kopa z nás už v podobné situaci asi bude. ❤️
