Článek
Jako by už splnila svůj „účel“.
Jako by byla jen odchylkou od normy – a tou normou je pořád muž.
A za všechno, co vybočuje z mužského standardu, si musí zaplatit.
A nejen penězi.
Gynekologická péče? Často zpoplatněná.
Potíže spojené s hormonálním cyklem? Bagatelizované.
Dlouhodobá bolest? Neviditelná.
Psychická zátěž spojená s péčí o děti, rodinu, domácnost? Nezapočítaná.
A přitom – ženy jsou klíčovou součástí společnosti.
V průměru mají vyšší vzdělání než muži.
Přesto mají nižší platy, nižší důchody a často i mateřskou, která nepokryje ani běžné výdaje.
Jako by bylo normální, že žena zaplatí víc, obětuje víc a dostane míň.
Není.
Ženy nejsou přítěž. Jsou tahounky.
Nesou na bedrech péči o děti, seniory, domácnosti.
Doplácí na systém, který jejich práci nevidí – a bez ní by se zhroutil.
A co je na tom nejvíc symbolické?
Kolik máme v Česku ulic pojmenovaných po ženách?
Kolik náměstí? Soch? Kolik skutečného uznání?
Pořád žijeme ve společnosti, kde se žena má přizpůsobit.
Ztišit. Ztratit. Zeslabit.
Mě se to fakt nelíbí.
Dopřejme ženám to, co si zaslouží.
Ne výjimečně, ale systémově.
Ne jako bonus, ale jako samozřejmost.
Uznání. Respekt. Bezpečí.
A systém, který je uvidí – i když zrovna nerodí.
