Článek
Ženy mi opakovaně říkají: bojím se nosit sukni nebo výstřih, raději chodím venku v mikině s kapucí. Už jen to, že musejí taková opatření vynakládat, aby jim někdo neublížil, je děsivé.
Strach je i u seznamování. Obava, že muž na rande nebude partner, ale násilník. Nebo alespoň muž, který vidí ženu jen jako objekt pro uspokojení. A i když se zdá být milý, není jisté, že se doma nezmění v tyrana, který ubližuje psychicky, fyzicky, materiálně nebo sexuálně. Představa, že v takovém vztahu může žena uvíznout roky – kvůli dětem nebo kvůli tomu, že nebude mít kam odejít – je příšerná.
Chyba ale není v ženách. Chyba je v nás mužích. V našich nevyřešených traumatech, v tom, že neumíme zvládat strach, zlost nebo pudy, že neumíme unést odmítnutí. Ano, odmítnutí bolí. Ale nikdy nesmí být odpovědí násilí.
Společnost nesmí být kulturou násilí a zneužívání. Ženy by se měly cítit s námi bezpečně. A bezpečí nevznikne tím, že ženy budou opatrnější, ale tím, že my muži se naučíme pracovat sami se sebou – se svými traumaty, nepříjemnými stavy a duševní nepohodou. Protože teprve pak můžeme společně budovat prostředí, kde je normální cítit se v bezpečí.
