Proč si s dětmi někdy nerozumíme? Tajemství 4 komunikačních typů

Každý rodič to zná. Snažíte se dítěti něco vysvětlit. Řeknete to jednou. Pak podruhé. Pak potřetí, už o něco důrazněji. A dítě? Jako by vás vůbec neslyšelo.

Máte pocit, že mluvíte jasně. Jenže dítě buď nereaguje, nebo reaguje úplně jinak, než byste čekali.

Rodič pak snadno dojde k závěru:

„Ono mě neposlouchá.“
„Dělá to schválně.“
„Je tvrdohlavé.“
„Nechce spolupracovat.“

Jenže někdy je problém jinde.

Ne v tom, že dítě nechce. Ale v tom, že každý z nás vnímá svět, zpracovává informace a prožívá komunikaci trochu jiným způsobem. Jako byste oba snad ani mluvili česky, ale každý jiným jazykem.

V běžné komunikaci se lidé často míjejí. Jindy si naopak okamžitě sednou a mají pocit, že jsou na jedné vlně. Proč tomu tak je?

Jedním z důvodů může být rozdílný komunikační typ. Někdo vnímá svět především přes obrazy a rychle si vytváří vnitřní představy. Jiný zpracovává situace hlavně přes pocity, emoce a tělesné vjemy. Další je citlivý na slova, zvuky, tón hlasu a způsob, jakým je něco řečeno. A někdo potřebuje především logiku, fakta, strukturu a jasný důvod.

Právě proto mluvíme o čtyřech komunikačních typech: obrazovém, pocitovém, sluchovém a rozumovém.

Nejsou důležité jen samy o sobě, ale hlavně ve vztahu mezi lidmi. Když se potkají dva odlišné komunikační typy, může snadno vzniknout nedorozumění, i když to oba myslí dobře.

V naší práci s dětmi, rodiči i dospělými jsme postupně popsali čtyři komunikační typy.

Ne jako diagnózu. Ne jako osobnostní škatulku. A už vůbec ne jako nálepku, která má dítěti říct: „Ty jsi prostě takový.“

Komunikační typ ukazuje něco mnohem praktičtějšího:

a) jak člověk přirozeně vnímá svět a zpracovává informace;
b) jak informace předává dál a jak komunikuje s druhými;
c) jak komunikuje sám se sebou a proč;
d) jakým způsobem potřebuje dostávat přijetí, aby se cítil skutečně přijatý.

Zároveň je důležité říct, že komunikační typ není totéž co osobnostní typologie. Neříká, jaký člověk „je“ ve všech oblastech života. Ukazuje spíš jeho přirozený způsob vnímání, komunikace a zpracování podnětů.

S komunikačními typy už řadu let pracují také některé školy a školky. Ne jako s nálepkami pro děti, ale jako s praktickou pomůckou pro lepší porozumění. Toto téma jsme opakovaně vyučovali i budoucím pedagogům na pedagogické fakultě.

A to je velký rozdíl.

Když rodič pochopí, jak dítě vnímá sdělení, může se změnit celá atmosféra doma. Někdy totiž nestačí říkat správné věci. Je potřeba říkat je způsobem, kterému dítě opravdu rozumí.

V praxi rozlišujeme čtyři základní komunikační typy: obrazový, pocitový, sluchový a rozumový.

Obrazový komunikační typ vnímá svět především přes obrazy, představy a vnitřní scény. Když něco slyší, často si to velmi rychle převádí do obrazu. Někdy tak rychle, že jeho myšlenky mohou působit jako film, který běží v hlavě.

Takové dítě může dobře reagovat na ukázku, nákres, představu, příklad nebo konkrétní obraz situace. Pomáhá mu, když vidí, kam věci směřují. Když mu rodič jen dlouze vysvětluje, ale dítě si z toho nemůže vytvořit jasný obraz, může se v komunikaci ztratit.

U dítěte obrazového typu může pomoci například říct:

„Představ si, že pokoj má vypadat takhle.“
„Podívej, nejdřív uděláme tohle, potom tohle.“
„Zkus si to nakreslit.“
„Ukážu ti, jak to myslím.“

Pro obrazový typ bývá také těžké, když mu někdo opakovaně „rozbíjí obrazy“, to pak může propadat až k hysterii.

U takového dítěte hodně pomáhá:

ukázat, nakreslit, napsat, předvést, dát příklad.

Pocitový komunikační typ zpracovává svět především přes pocity, emoce a tělesné vjemy. Věci si často pamatuje podle toho, jak se při nich cítil. Nejen podle toho, co se stalo.

Takové dítě velmi vnímá atmosféru. Může citlivě reagovat na napětí, chlad, spěch nebo odmítnutí. Někdy pro něj není nejdůležitější samotná informace, ale to, jak se při komunikaci cítí.

Když pocitovému dítěti řekneme správnou věc tvrdým nebo odtažitým způsobem, nemusí ji přijmout. Ne proto, že by nerozumělo slovům, ale protože se v tu chvíli necítí bezpečně nebo přijatě.

U pocitového typu je důležité netlačit příliš na rychlé rozhodnutí. Spěch, chladné jednání nebo znejišťování v pocitech pro něj může být velmi náročné.

U pocitového typu pomáhá:

klid, bezpečí, kontakt, pojmenování pocitů, laskavý tón.

Sluchový komunikační typ vnímá svět především přes slova, zvuky, tón hlasu, rytmus řeči a způsob, jakým je něco řečeno.

U těchto dětí často nestačí jen obsah sdělení. Velmi důležité je také to, jak zní. Tón hlasu, přerušování, křik nebo nedovyslechnutí pro ně může být zásadní.

Sluchové dítě může velmi citlivě vnímat, jestli ho rodič opravdu poslouchá. Pokud mu někdo skáče do řeči, může to prožívat jako neúctu nebo odmítnutí.

Místo dlouhého vysvětlování může pomoci krátká a přesná věta:

„Teď si obuj boty. Potom si vezmeš bundu.“

Sluchové dítě často dobře reaguje na domluvená pravidla, opakování, rytmus nebo věty, které se v rodině používají stále stejně.

U sluchového typu pomáhá:

„Dopovídej to, poslouchám tě.“ „Chci slyšet, jak to máš.“

A také nevyžadovat za každou cenu oční kontakt. To, že se dítě nedívá, ještě nemusí znamenat, že neslyší.

Špatně snáší hádky, křik, hluk a skákání do řeči.

Rozumový komunikační typ zpracovává informace především logicky a systematicky. Potřebuje fakta, souvislosti, pravidla a jasný důvod.

Takové dítě se často ptá: „Proč?“ Ne vždy proto, že odporuje. Jen se prostě potřebuje zorientovat. Když rozumí smyslu, lépe spolupracuje.

Rozumový typ může působit méně emočně, ale neznamená to, že emoce nemá. Jen se je často snaží pochopit, pojmenovat a zařadit. Potřebuje vědět, co se děje, proč se to děje a jaký bude další krok.

Co funguje?

Místo:

„Protože jsem to řekl.“

bude lépe fungovat:

„Potřebujeme odejít včas, protože autobus jede za deset minut. Když ho nestihneme, přijdeme pozdě.“

Rozumové dítě lépe spolupracuje, když zná důvod, pravidlo nebo souvislost.

U rozumového typu pomáhá:

vysvětlit smysl, dát logiku, pojmenovat pravidla, dodat informace.

Představme si pocitové dítě a rozumového rodiče.

Dítě přijde ze školy smutné. Potřebuje nejdřív cítit, že je přijato. Rodič mu ale začne okamžitě vysvětlovat, co mělo udělat jinak. Rodič to myslí dobře. Chce pomoci. Jenže dítě v tu chvíli neslyší řešení. Cítí spíš tlak, nepochopení nebo samotu.

Nebo rozumové dítě a pocitový rodič.

Rodič čeká, že dítě vyjádří lítost, soucit nebo pocit. Dítě se místo toho ptá, proč se to stalo, jaký to má smysl a co z toho vyplývá. Rodič to může vnímat jako chlad. Dítě se ale jen snaží situaci pochopit svým způsobem.

Najednou chápeme, že nejde o neposlušnost. Jde o nesoulad v komunikaci.

Důležité je, že komunikační typ se netýká jen předávání informací. Souvisí také s tím, jak člověk prožívá přijetí.

Pocitové dítě potřebuje přijetí cítit. Potřebuje vnímat blízkost, bezpečí a emoční odezvu.

Obrazové dítě potřebuje, aby rodič neznevažoval jeho představy, obrazy a způsob vidění světa.

Sluchové dítě potřebuje být vyslyšeno. Potřebuje zažít, že jeho slova mají prostor a že ho druhý skutečně poslouchá.

Rozumové dítě potřebuje rozumět. Potřebuje vysvětlení, smysl, strukturu a respekt k tomu, že si věci skládá přes logiku.

Když dítě dlouhodobě nedostává přijetí způsobem, který odpovídá jeho komunikačnímu typu, zažívá pocit nepřijetí, i kdyby jinak rodiče snášeli dítěti „modré z nebe“.

Komunikační typy nejsou zázračný návod, který vyřeší každou situaci. Ani návod, jak dítě zařadit do krabičky. Jsou spíš pozvánkou k větší všímavosti.

Když dítě nereaguje, nemusí to hned znamenat, že vzdoruje. Možná jen potřebuje jiný způsob sdělení.

Někdy pomůže místo dlouhého vysvětlování ukázat obraz.
Jindy nejdřív zklidnit pocit.
Někdy dát dítěti prostor, aby mohlo domluvit.
A jindy mu vysvětlit smysl a logiku toho, co po něm chceme.

Často nejde o velkou změnu. Stačí malý posun ve způsobu komunikace.

Najednou se z boje může stát porozumění.

Pokud vás téma komunikačních typů zajímá víc, najdete další informace na webu www.kopsovi.cz nebo v našich knihách, kde se komunikačním typům věnujeme podrobněji.