Článek
A ne, nemluvím o těch záhadných verších, které nikdo moc nepochopí „jak lvové bijem do stolu“, nebo „u lavice dítě stálo, z plna hrdla ječelo…“ něco podobně uměleckého, co by spíš děvčata zmátlo. Ne, moje básně měly úplně jiný cíl – roztavit srdce. A věřte mi, v tom jsem byl fakt expert. S každým veršem jsem měl za cíl vyvolat úsměv, rozjasnit tvář a nechat holku zapomenout na všechnu tu školní šedivost a stres z těžkých učitelů.
Nikdy jsem nečekal, že se moje rýmované výtvory stanou součástí světového kulturního dědictví (ale nezlobil bych se). A když to fungovalo? Když se ta holka zasmála, svlékla, strčila mi jazyk do pusy… Zkuste to taky, zarecitovat té své moji báseň. Báseň je níže. A pokud budete mít štěstí, třeba vás za to pochválí.
Bílá aneb Labuť na černém jezeře
Jsi…, jako labuť, bílá.
Vznášíš, se úplně nad zemí.
Ta lehkost Tvé neposkvrněné duše,
néééé sen! Realita.
Jsi tak,… Tak křehká, půvabná,
s jemnou krásou plující,
po černém, zakaleném jezeře,
plném špíny a bláta.
To jezero, je srdce mé,
a ta labuť, sama tam plave,
Temnou hladinu čeří,
probouzí to co je na dně.
Odleť pryč! Kšáá - hujéé!
Nečekej na to co se stane!
Ještě máš čisté, bílé peří,
na tomhle jezeře přistála jsi špatně.
Jsi ránem, probouzejícím se dnem…
Krásný den, ten který teprve začíná.
Opak Tebe jsem já - noc temná,
jsem její věčný, temnomodrý stín.
Průzračné vody tekou Tvým srdcem,
v mém je již studna špínou zanesena.
A Tvé duši bílé, rostou - rozpínají se křídla,
zatímco má je přikována řetězem železným.
Hluboko u dna ve tmě, blátě,
v kalu vody studené jsou mé emoce.
Já, prošlí vší špatností, peklem,
pro mne už není cesty zpátky!
Tak proto prosím odleť! Ještě není pozdě!
Brázda za tebou rozechvívá mi mé srdce.
Zmiz! Nedráždi mne, mě zkaženým hříchem!
Víš, v teplo měníš mé chladné city…
Barva jezera je i ve dne jako převrácená noci obloha,
bahenní kal u dna se v ní pojednou rozvířil!
Odtamtud sledují Tě, pro tebe skryté,
jeho vnitřní oči bez tváře.
Kola kočáru bouře emocí se již rozjela,
utrhnutý řetěz do bláta se zabořil!
Já jsem on, pro tebe asi nepochopitelné,
ten který sám před sebou varuje Tě.
Přitažlivý povrch zakrývá zkažené vně,
to, kam Ty nevidíš…
Ze dna po Tobě ruku vztahuji,
po nic netušící, nevinné oběti.
Pod hladinou to jen vře,
zatímco Ty nic netušíš…
Ode dna se k tobě pomalu přibližuji,
jáááá, stáhnu tě k sobě za chvíli!
Labuť na tajuplném jezeře.
Jsi to ty a ani o tom nevíš…
Už ti však není pomoci,
já tě totiž.....
PS: Budu rád, když holky napíšou, že jsou z toho na větvi :-)
