Článek
Když jsem si přečetl zprávu o rezignaci ředitele pražské zoo Miroslava Bobka, napadlo mě jediné: to je frajer.
Ne proto, že by šikana nebo bossing byly maličkosti, které se dají přejít. Ale proto, že udělal krok, ke kterému se u nás sahá málokdy. Vzdát se funkce dobrovolně, bez toho, aby musel přijít zásah shora, soudní rozsudek nebo potupné odvolání. Prostě řekl: odcházím.
A to je v českém prostředí skoro zázrak. Tady jsme zvyklí na lidi, kteří se ke křeslům připoutají jako ke kotvě. Drží se židle, i když kolem nich padá všechno – důvěra, výsledky, někdy i zdravý rozum. Stačí se podívat na politiku, na úřednický aparát nebo na vedení státních podniků. Funkce se tu bere jako majetek, ne jako služba.
Bobek mohl klidně tvrdit, že všechno je kampaní, že petice se 600 podpisy nic neznamená, že žádná oficiální stížnost není. Mohl si vydupávat, že zůstane, dokud ho někdo nedonutí. A stejně by se našla spousta těch, co by mu to ještě tolerovali. Jenže on udělal pravý opak – uznal, že situace je neúnosná, a odešel.
Takhle se totiž pozná síla charakteru. Ne podle toho, kolik let sedíte v ředitelském křesle, ale podle toho, jestli dokážete odejít, když cítíte, že vaše přítomnost už škodí.
Možná je to pro něj osobní prohra. Možná měl pocit, že se stal obětí mediální kampaně. Ale ten krok ven ze dveří ukázal, že má něco, co u nás zoufale chybí: schopnost pustit funkci, když už není na místě.
A za to říkám znovu: to je frajer. Tleskám…
zdroj:
- iDNES: „Šéf pražské zoo Bobek končí. …“ iDNES
- Seznam Zprávy: článek “Ředitel pražské zoo Bobek rezignoval” Seznam Zprávy
