Hlavní obsah

GTA III nás před 25 lety posadilo na zadek. Dnes máme GTA VI, ale takovou revoluci už nezažijeme

Foto: By Cchhey0 - Own work, CC0, https://commons.wikimedia.org/wiki/Special:Redirect/page/203475873

Je mi 48 let a pamatuji časy, kdy počítačové hry byly skoro celý náš svět. Kvůli Doomu, Prince of Persia nebo Need for Speed jsme dokázali prosedět celé víkendy u počítače. A pak přišlo GTA III a ukázalo nám něco neskutečného…

Článek

Pro hráče je to svátek. Vyšlo GTA VI (19.11.2026), pokračování série, na kterou někteří čekali od roku 2013. Internet je plný videí, recenzí a zpráv o tom, kolik miliard už hra vydělala. Docela by mě zajímalo, kolik lidí si kvůli tomu vzalo dovolenou. Kdyby mi bylo zase dvacet, možná bych si ji vzal taky.

Dnes je mi ale 48 a při pohledu na všechny ty nadšené reakce jsem si vzpomněl na dobu, kdy jsme sedávali u počítačů s úplně jinými hrami. Kdy jsme měli doma několik disket, později cédéček, a každá nová hra byla událost. Kamarád přišel s něčím novým, celé odpoledne jsme to instalovali a pak se u počítače střídali, protože hrát chtěl samozřejmě každý.

Pamatujete na ty časy? Internet doma neměl skoro nikdo, návody se sháněly všelijak a když jste se někde zasekli, nezbývalo než zkoušet a zkoušet. Žádné video na YouTube, které vám za dvě minuty ukáže řešení. Zato když jste konečně přišli na to, jak pokračovat, měli jste radost na celý večer.

A holky? Samozřejmě nás zajímaly, ale přiznejme si, že když se zrovna rozehrála pořádná hra, měly to s námi občas těžké. Kolikrát člověk slíbil, že za chvíli skončí, a za tři hodiny pořád seděl před monitorem. Ještě jeden pokus, ještě jednu misi, ještě jednu zatáčku. Však to znáte. Někdy až do rána :-)

Anketa

Které GTA máte nejraději?
GTA 1 a GTA 2 – stará dobrá klasika!
0 %
GTA III – to byla skutečná revoluce.
100 %
GTA: Vice City – Miami, osmdesátky a skvělá hudba.
0 %
GTA: San Andreas – tohle nikdy nic nepřekoná.
0 %
GTA IV – Liberty City a příběh Nika Bellice.
0 %
GTA V – pro mě zatím nejlepší díl.
0 %
GTA VI – nová generace, nové možnosti!
0 %
Nehrál/a jsem ani jedno...
0 %
Celkem hlasoval 1 čtenář.

Need for Speed byl skvělý, ale člověk si připadal trochu jako ve vězení

Vrátím se ještě k závodním hrám, protože právě na nich je krásně vidět, jak obrovský rozdíl GTA III přineslo.

V Need for Speed jsme měli krásná auta, soupeře, policii a závodní tratě. Jenže pokud jste chtěli jet někam jinam, většinou jste měli smůlu. Prostě jste jeli po silnici, kterou vám připravili vývojáři. Když byla zatáčka, zatočili jste. Když nebyla, neměli jste kam.

Dneska to zní hloupě, ale nám to tehdy nevadilo. Byli jsme nadšení z rychlosti, grafiky a z toho, že můžeme řídit auta, která bychom si ve skutečnosti nikdy nekoupili.

Pak přišly hry jako Midtown Madness, kde už se dalo jezdit po městě volněji. A první dvě GTA samozřejmě také umožňovala projíždět městem, jenže všechno jste pořád sledovali shora.

Bylo to jako hrát si s autíčky na obrovské mapě. Skvělá zábava, ale pořád jste měli pocit, že na ten svět jen koukáte.

A pak přišlo GTA III. Dodnes si pamatuji ten úžas

GTA III vyšlo v říjnu 2001 na PlayStation 2 a na počítače dorazilo v květnu 2002. Bylo mi něco přes dvacet a na tu dobu vzpomínám strašně rád, protože právě tehdy jsem poprvé pochopil, kam se mohou počítačové hry dostat.

Najednou jste totiž nesledovali malá autíčka z výšky. Seděli jste za volantem a před vámi bylo celé trojrozměrné město. Domy, ulice, křižovatky, chodci, další auta. Mohli jste zastavit, vystoupit, přejít ulici, ukrást jiné auto a pokračovat úplně jinam.

Dneska to zní jako popis úplně obyčejné hry, ale tehdy jsme něco takového v GTA ještě neviděli. A co bylo nejlepší, člověk nemusel vůbec plnit mise. Mohl se jen tak toulat po městě, poslouchat rádio a dělat si, co ho napadlo.

Pamatuji si, že jsem kolikrát strávil mnohem víc času obyčejným ježděním než samotným hraním příběhu. Prostě jsem ukradl auto, vyrazil do ulic a zkoušel, kam všude se dostanu. A když mě to přestalo bavit, stačilo provést nějakou pitomost a za chvíli jsem měl za zády policajty.

Samozřejmě že GTA III nebylo první 3D hrou ani první hrou s otevřeným světem. Ale nikdo předtím nespojil všechny tyhle možnosti tak přesvědčivě dohromady. Město působilo živě, člověk měl pocit svobody a hlavně mohl dělat věci, které v předchozích dílech GTA vypadaly úplně jinak.

A to byl ten okamžik, kdy jsme zůstali s otevřenou pusou. Ne kvůli grafice, ale kvůli tomu, co všechno najednou šlo.

Dnes máme GTA VI. Ale co nás ještě může překvapit?

Dneska se podívám na GTA VI a samozřejmě musím uznat, že je to neuvěřitelná hra. Grafika vypadá skoro jako skutečnost, města jsou obrovská, auta propracovaná a všude se něco děje. To všechno je úžasné, jenže mám pocit, že už jsme si na podobné věci zvykli.

Před pětadvaceti lety jsme byli nadšení, že můžeme vystoupit z auta a přejít ulici. Dneska chceme vejít do každého domu, otevřít každé dveře a nejlépe si ještě popovídat s každým člověkem na chodníku.

A když něco nejde, jsme zklamaní.

Nedávno jsem si uvědomil, jak zvláštní to vlastně je. GTA III potřebovalo na počítači zhruba jeden gigabajt volného místa. GTA VI se dnes počítá na stovky gigabajtů. Přitom mám pocit, že tehdejší jedno giga mi přineslo větší překvapení než dnešní stovky.

Neříkám větší zábavu, ale rozhodně větší úžas.

Možná je to tím, že jsme už všechno viděli. Možná jsme jen zestárli. A možná se vývojáři dostali do bodu, kdy už je strašně těžké přijít s něčím, co by nás skutečně překvapilo.

Kam se hrabaly holky. Hlavně když jsme měli novou hru

Když dnes vzpomínám na své hráčské začátky, nejvíc mi nechybí ani tak ty samotné hry, jako spíš všechno kolem nich. Kamarádi, kteří si nosili nové diskety, nekonečné debaty o tom, co je lepší, a společné hraní, při kterém jsme se dokázali smát celé hodiny.

Pamatuji si, jak jsme řešili, jestli nám nová hra vůbec poběží. Jestli máme dost paměti, správnou grafickou kartu, jestli bude fungovat zvuk. Dnes se řeší, jestli hra běží ve 4K na 120 snímků za sekundu. My jsme byli rádi, když se vůbec spustila a nesekala se každých pět vteřin.

A když se spustila, tak nás od počítače nikdo nedostal.

Rodiče nadávali, že zase sedíme doma. Kamarádi zvonili, ať jdeme ven. Holky občas čekaly, protože jsme zrovna museli dokončit nějakou misi. Ne že bychom je neměli rádi, ale vysvětlujte někomu, že teď opravdu nemůžete odejít, protože za chvíli konečně porazíte toho zatraceného bosse.

Dneska se tomu směji, ale tehdy to byly naprosto vážné problémy.

Vzpomeňte si na ty hry. Tohle bylo naše mládí

Když dnes někdo tvrdí, že počítačové hry byly dřív primitivní, vždycky se musím usmát. Jasně, grafika byla proti dnešku strašná, ale to nám bylo úplně jedno. Hlavně když nás hra bavila. A některé nás dokázaly přikovat k počítači na celé týdny.

Vzpomeňte si třeba na tyhle:

Foto: By Jordan Mechner - CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/wiki/Special:Redirect/page/78726146

Prince of Persia

Prince of Persia (1989) – Kolikrát jste spadli do propasti nebo se napíchli na bodáky? Ten panáček se na tehdejší dobu pohyboval tak neuvěřitelně přirozeně, že jsme na něj zírali skoro stejně jako na samotnou hru.

SimCity (1989) – Postavili jste si krásné město, a pak přišel požár, došly peníze nebo začali obyvatelé remcat. Člověk chtěl být starostou, ale po pár hodinách zjistil, že by raději zase jen stavěl silnice.

Civilization (1991) – Tohle byla jedna z nejnebezpečnějších her vůbec. Ne kvůli násilí, ale kvůli času. Řekli jste si, že odehrajete ještě jeden tah, a najednou svítalo. Kdo nezažil, nepochopí.

Lemmings (1991) – Malí zelenovlasí panáčci pochodovali pořád dopředu a vy jste jim museli zachraňovat život. Někdy se vám to povedlo, jindy jich půlka skončila v propasti. A ta jejich hudba vám pak hrála v hlavě ještě další týden.

Dune II (1992) – Stavěli jsme základny, těžili koření, vyráběli tanky a posílali armády proti nepříteli. Dnes naprostá samozřejmost, ale tehdy to byla paráda.

Wolfenstein 3D (1992) – Chodili jsme po chodbách, otevírali dveře a stříleli nepřátele. Na dnešní poměry jednoduchá hra, jenže tehdy jsme měli pocit, že jsme se opravdu dostali dovnitř nějaké budovy.

Doom (1993) – Tady asi není co dodávat. Brokovnice, démoni, hudba a nekonečné bloudění po chodbách. Kdo hrál Doom potmě a se sluchátky, ten si některé večery pamatuje dodnes.

The Need for Speed (1994) – Ferrari, Lamborghini, Porsche. Auta, která jsme znali maximálně z plakátů, jsme najednou mohli řídit. Jen škoda, že jsme s nimi nemohli odbočit, kam nás napadlo.

Warcraft II (1995) – Lidé proti orkům, stavění základny, těžení zlata a neustálé válčení. Kolikrát vám někdo zničil celou vesnici jen proto, že jste si nevšimli, odkud přichází útok?

Command & Conquer (1995) – Tanky, vojáci, rakety a základny. A ten pocit, když jste protivníkovi konečně zničili poslední budovu! To byla radost, kterou dnešní mladí možná znají, ale my ji zažívali poprvé.

Duke Nukem 3D (1996) – Hlášky, holky, zbraně a humor, který by dnes možná někomu vadil. Nám tehdy rozhodně ne. Duke byl prostě frajer a my chtěli být jako on. Tedy alespoň u počítače.

Diablo (1996) – Člověk vlezl do podzemí s tím, že zabije pár příšer a půjde spát. Jenže pak našel lepší meč, potom nějaké brnění a najednou byly dvě ráno.

Tomb Raider (1996) – Lara Croft. Přiznejme si, že pro spoustu kluků byla sama o sobě dobrým důvodem hru vyzkoušet. Jenže pak zjistili, že je to také výborné dobrodružství plné hádanek a objevování.

Quake (1996) – Kdo měl možnost hrát po síti, ten asi ví své. Hodiny střílení s kamarády a nekonečné hádky, kdo je lepší. A když jste někoho dostali raketou přímo do obličeje, byla to malá osobní oslava.

Age of Empires (1997) – Z pár chalup jste vybudovali celé impérium, abyste o něj vzápětí přišli kvůli útoku nepřátelské armády. A pak jste to samozřejmě rozehráli znovu.

Grand Theft Auto (1997) – První GTA. Kradená auta, policie, honičky a pohled na město pěkně shora. Tehdy ještě nikdo netušil, jaká legenda z toho jednou bude.

Fallout (1997) – Postapokalyptický svět, zvláštní postavy a možnosti rozhodování, na které jsme nebyli zvyklí. Tady člověk nemusel jen střílet, ale občas také přemýšlet.

Half-Life (1998) – Gordon Freeman a Black Mesa. Dodnes si pamatuji, jak mě bavilo, že se příběh odehrával přímo kolem vás. Žádné zbytečné přerušování, prostě jste byli jeho součástí.

Grand Theft Auto 2 (1999) – Další kradená auta, gangy a honičky s policajty. Kolik hodin jsme u toho strávili jen tím, že jsme jezdili po městě a dělali nepořádek?

Counter-Strike (2000) – Kdo chodil do počítačových heren, ten to zná. Všude se křičelo, nadávalo, někdo se radoval a jiný vztekal. A když vás zastřelil kamarád, který seděl metr vedle vás, slyšel to okamžitě a bez sluchátek.

A co třeba Worms, Heroes of Might and Magic, StarCraft, Carmageddon, Transport Tycoon, RollerCoaster Tycoon nebo NHL? Vždyť těch her byly desítky. A skoro každá má nějakou svou vzpomínku.

Když se na ten seznam dnes dívám, říkám si, kolik času jsme u toho vlastně strávili. Jenže nelituji ani hodiny. Byla to nádherná doba.

Co nás ještě dokáže posadit na zadek? Možná až GTA ve virtuální realitě

Dnes je mi 48 let a nové hry už mě většinou nepřekvapí tak jako kdysi. Grafika je krásná, světy obrovské, ale ten pocit z prvního spuštění GTA III se už nevrátil.

Přesto mě napadá jedna věc, která by to možná dokázala.

Představte si GTA ve virtuální realitě. Nasadíte si brýle a najednou opravdu stojíte uprostřed Vice City. Kolem vás jezdí auta, na chodnících chodí lidé, někde v dálce houká policie. Natáhnete ruku, otevřete dveře auta, sednete si za volant a rozjedete se.

Žádný monitor, žádná klávesnice. Prostě jste tam.

To bych možná zase koukal s otevřenou pusou jako před pětadvaceti lety. Tedy pokud bych při první policejní honičce nespadl ze židle.

A docela by mě zajímalo, jestli se něčeho takového ještě dočkám.

Protože když si vzpomenu na všechny ty probdělé noci, kamarády, diskety a první počítačové hry, musím říct, že jsme měli vlastně obrovské štěstí. Zažili jsme dobu, kdy se počítačové hry měnily před očima a každá nová generace dokázala přijít s něčím, co jsme předtím neznali.

GTA VI možná překoná všechny prodejní rekordy, ale já budu mít v srdci navždy GTA III.

Protože právě u něj jsem si tehdy řekl něco, co už jsem u žádné další hry neřekl se stejným nadšením:

Ty (píp), tohle snad ani není možný!

A jestli jste v té době hráli také, určitě víte, o čem mluvím.

A co vy? Která hra vás poprvé opravdu posadila na zadek? A pamatujete si ještě na ty časy, kdy jsme kvůli hrám zapomínali na celý svět? Napište do komentářů, docela rád si zavzpomínám s dalšími pamětníky.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz