Hlavní obsah

Pokojné demonstrace jsou k ničemu? Historie ukazuje, kdy se politici začnou opravdu bát

Foto: freepik.com

Na Letnou přišly statisíce lidí. Podle organizátorů 350 až 450 tisíc. Lidé cestovali přes půl republiky, mávali transparenty, poslouchali projevy, tleskali a věřili, že tak obrovský dav přece nemůže vláda ignorovat. A co na to Andrej Babiš?

Článek

Na Letnou přišly statisíce lidí. Podle organizátorů 350 až 450 tisíc. Lidé cestovali přes půl republiky, mávali transparenty, poslouchali projevy, tleskali a věřili, že tak obrovský dav přece nemůže vláda ignorovat.

A co na to Andrej Babiš?

Hned druhý den oznámil, že požadavky demonstrantů nebude zvažovat.

Hotovo. Vyřízeno. Děkujeme za účast a zase někdy přijďte.

Člověka napadne, jestli by nebylo jednodušší zůstat doma, uvařit si kávu a podívat se večer na zprávy. Výsledek by byl zatím úplně stejný. A ušetřilo by se za benzín.

Jenže ono to s demonstracemi není tak jednoduché.

Anketa

ANKETA: Jaká demonstrace podle vás dokáže skutečně něco změnit?
Pokojná demonstrace, pokud přijde dostatek lidí.
0 %
Opakované demonstrace, dokud politici neustoupí.
0 %
Demonstrace spojená s generální stávkou.
0 %
Jedině radikální protesty, které politici nemohou ignorovat.
100 %
Žádná. Politici si stejně dělají, co chtějí.
0 %
Nevim, stávkuju jedině z gauče:-)
0 %
Celkem hlasoval 1 čtenář.

Když přijde půl milionu lidí a nestane se nic

Představte si tu situaci. Půl milionu lidí na jednom místě. To už není žádná partička nespokojenců, kterou lze odbýt mávnutím ruky.

Jenže premiér má svou vládu, své poslance, své voliče a zjevně také dost pevné nervy.

A tak zatímco demonstranti odjíždějí domů s pocitem, že něco velkého dokázali, politici pokračují v tom, co dělali předtím.

Vlastně proč by neměli?

Demonstrace není referendum. Ani hlasování o důvěře vládě. A už vůbec ne příkaz, kterým se musí premiér řídit.

Je to veřejné vyjádření nesouhlasu. Nic víc, ale také nic míň.

Jenže pokud politici vědí, že lidé přijdou, dvě hodiny budou protestovat a pak zase odjedou, co je vlastně nutí něco změnit?

Musí opravdu téct krev?

Když se podíváme do historie, zjistíme, že velké politické změny často provázelo násilí.

Francouzská revoluce skončila pod gilotinou nejednou hlavou. Ruská revoluce přinesla občanskou válku. Řadu povstání v různých částech světa provázely tisíce mrtvých.

Není tedy divu, že někoho napadne nepříjemná otázka: Nezačnou politici brát občany vážně až ve chvíli, kdy se situace opravdu vyhrotí?

Naštěstí existuje i jiná odpověď.

Americká politoložka Erica Chenowethová se zabývala stovkami násilných i nenásilných kampaní za politickou změnu.

A výsledek?

V historických datech byly nenásilné kampaně zhruba dvakrát úspěšnější než ty násilné. Přibližně polovina nenásilných kampaní dosáhla hlavního cíle, zatímco u násilných to byla asi čtvrtina.

Má to ale jeden háček.

Výzkum neříká, že stačí svolat jednu demonstraci, pronést několik projevů a druhý den očekávat demisi vlády.

Mluví o dlouhodobém, organizovaném odporu.

A to je pořádný rozdíl.

V roce 1989 jsme také jen necinkali klíči

Sametovou revoluci si dnes rádi připomínáme jako krásnou událost. Zaplněná náměstí, klíče nad hlavami, Václav Havel a nakonec svoboda.

Jenže tak jednoduché to nebylo.

Dne 17. listopadu 1989 bezpečnostní složky brutálně zasáhly proti studentské demonstraci. A právě tento zásah vyvolal další vlnu odporu.

Studenti začali stávkovat. Přidala se divadla, školy, postupně podniky a další části společnosti. Vzniklo Občanské fórum a protesty pokračovaly.

A pak přišel 27. listopad.

Generální stávka.

Najednou nešlo jen o to, kolik lidí dokáže zaplnit Václavské náměstí. Ukázalo se, že nespokojenost pronikla do běžného fungování celé země.

Komunistické vedení ztrácelo podporu i schopnost situaci kontrolovat.

A všimněte si jedné důležité věci. Režim se nezhroutil proto, že by demonstranti začali střílet nebo zapalovat budovy.

Zhroutil se pod tlakem společnosti, která už nechtěla dál spolupracovat na jeho udržování.

Politici se nebojí transparentů. Bojí se ztráty podpory.

Někdo si vezme na demonstraci vtipnou ceduli. Jiný přinese obrovský transparent. Další celý týden vymýšlí heslo, které by mohlo zaujmout televizní kamery.

To všechno patří k protestům.

Jenže politik nemusí mít z transparentu strach. Ani z toho, že mu na náměstí několik set tisíc lidí vynadá.

Mnohem vážnější problém by pro něj nastal, kdyby začal ztrácet podporu vlastních voličů, poslanců nebo koaličních partnerů.

Právě tehdy se protest může proměnit ve skutečný politický problém.

A to je také důvod, proč některé obrovské demonstrace nepřinesou okamžitou změnu, zatímco jindy dokáže zdánlivě menší protest odstartovat události, které přepíšou dějiny.

Nejde totiž jen o počet hlav na náměstí.

Jde o to, co se děje dál.

A co třeba Polsko?

V sousedním Polsku vznikla v roce 1980 Solidarita. Začínala dělnickými stávkami, postupně se z ní stalo obrovské společenské hnutí.

Komunistický režim se ji pokusil potlačit. Přišlo stanné právo, zatýkání a represe.

Jenže Solidarita nezmizela.

Vydržela celé roky a nakonec sehrála zásadní úlohu při politických změnách roku 1989.

A opět nešlo jen o jednu demonstraci.

Šlo o vytrvalost, organizaci, stávky a schopnost spojovat lidi, kteří měli společný cíl.

Tak byla Letná zbytečná?

To bych zatím netvrdil.

Statisíce lidí ukázaly, že s některými kroky vlády nesouhlasí. To samo o sobě má v demokratické společnosti význam.

Jenže jedna věc je dát najevo nesouhlas a druhá dosáhnout konkrétní změny.

A právě tady je zatím výsledek dost rozpačitý.

Andrej Babiš odmítl požadavky demonstrantů na odvolání Tomia Okamury z čela Poslanecké sněmovny a odebrání ministerstva obrany SPD.

Demonstranti tedy odjeli domů a vláda zatím pokračuje dál.

Možná to byl začátek něčeho většího. Možná se za několik týdnů ukáže, že na Letnou budou lidé vzpomínat jako na jednu mimořádně početnou, ale politicky málo účinnou akci.

To dnes nikdo neví.

Jedno je ale jisté.

Pokud si politici zvyknou, že jednou za čas přijede pár set tisíc lidí do Prahy, vyslechnou projevy, zazvoní klíči a večer zase odjedou, nemusí pro ně taková demonstrace představovat důvod ke změně rozhodnutí.

A proto bych se možná ani neptal, kolik lidí na Letnou přišlo.

Ptal bych se, kolik z nich bude ochotno pokračovat i zítra, za týden nebo za měsíc.

Protože historie nám ukazuje jednu zajímavou věc.

Ke změnám není nutné prolévat krev. Ale samotný potlesk a transparenty také nemusí stačit.

A tak možná největší otázka nedělní demonstrace nezní, jestli se Babiš zalekl půl milionu lidí.

Ale jestli těch půl milionu lidí dokáže něco víc než jednou zaplnit Letnou.

Budu rád za váš názor v anketě i v komentářích. Zajímá mě především, co by podle vás mělo následovat po demonstraci, pokud vláda její požadavky odmítne.

Zdroje k článku

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz