Dokáže láska přebít lásku? Vědci zjistili, že zamilovanost dokáže s naším mozkem pořádně zamávat

Poznal jsem dívku, která se mi líbila. Začali jsme se sbližovat, přeskočila jiskra a já měl pocit, že jsem zamilovaný. Znáte to. Člověk se těší na každé setkání, přemýšlí, kdy se zase uvidí, a najednou mu připadá, že potkal někoho výjimečného. Nabídl jsem jí, aby se mnou jela na chatu, kde jsme měli být s kamarády a známými. Souhlasila. Těšili jsme se na společně strávený čas a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco neobvyklého.

Jenže na chatě se objevila další dívka. Přijela s jedním ze známých. A mně se během krátké chvíle stalo něco, co si dodnes neumím pořádně vysvětlit. Zamiloval jsem se znovu. Do jiné. Přitažlivost byla natolik silná, že ta první dívka, kterou jsem sám pozval a na kterou jsem se ještě nedávno tolik těšil, jako by najednou přestala být středem mého zájmu.

A tím se dostávám k otázce, která mě zajímá dodnes. Může jedna láska skutečně přebít druhou? Nebo jsem tehdy vůbec nevěděl, co opravdová láska znamená?

Když se dnes ohlédnu zpátky, je mi líto především toho, jak jsem se zachoval k té první. Přijela se mnou na chatu, protože chtěla být se mnou. Jenže já najednou trávil čas někde stranou s tou druhou. Vyhledával jsem příležitosti, abychom mohli být sami, a první dívka se mezitím nudila. Přitom já jsem byl tím člověkem, který ji na chatu pozval a který měl být především s ní.

Tehdy jsem byl tak pohlcený novou zamilovaností, že jsem příliš nepřemýšlel o tom, jak se asi musí cítit. Dnes mě právě tohle mrzí ze všeho nejvíc. Člověk si některé věci uvědomí až s odstupem let. Není příjemné přiznat si, že jste se k někomu zachovali sobecky, zvlášť když vám ten člověk věřil a těšil se na společné chvíle. Jenže přesně to se stalo.

Zároveň mi ten příběh připomíná něco, nad čím jsem tehdy vůbec neuvažoval. Co se vlastně odehrálo v mé hlavě? Jak je možné, že člověka, kterého jsme ještě včera považovali za výjimečného, dokáže během krátké chvíle zastínit někdo úplně jiný? Byla ta první zamilovanost skutečná? A byla ta druhá silnější, nebo jen novější a vzrušující?

Možná si říkáte, že pokud se člověk dokáže tak rychle zamilovat do někoho jiného, nemohl toho prvního skutečně milovat. Jenže psychologie nabízí trochu složitější vysvětlení.

Vědci rozlišují počáteční zamilovanost, která bývá spojená se silnou přitažlivostí, vzrušením a touhou být s druhým člověkem, a hlubší citové pouto, které se obvykle vytváří postupně. Zatímco zamilovanost může být velmi intenzivní už na začátku vztahu, důvěra, vzájemná znalost a dlouhodobá oddanost potřebují zpravidla mnohem více času.

Už v roce 2005 publikovali vědci vedení Arthurem Aronem výzkum, při kterém pomocí funkční magnetické rezonance zkoumali mozkovou aktivitu sedmnácti intenzivně zamilovaných lidí. Zjistili, že při pohledu na milovanou osobu se aktivovaly oblasti mozku spojené s odměnou a motivací, bohaté na dopaminovou signalizaci. Jinými slovy, silná zamilovanost není jen romantická představa. Souvisí s biologickými procesy, které mohou zásadně ovlivňovat naši pozornost a chování.

To ovšem neznamená, že máme v hlavě nějaký jednoduchý vypínač, který jednu lásku odstraní a zapne druhou. Ani výzkum nedokazuje, že nová přitažlivost musí být silnější než předchozí. Ukazuje ale, proč může být počáteční zamilovanost natolik intenzivní, že se na jednoho člověka soustředíme téměř na úkor všeho ostatního.

Tohle je možná nejnepříjemnější otázka celého příběhu. Když jsem byl zamilovaný do první dívky, opravdu jsem cítil něco krásného. Jenže pokud jsem dokázal tak rychle obrátit pozornost k jiné, nebylo to spíše poblouznění než hluboká láska?

Psycholožka Sandra Langeslag, která se zabývá výzkumem romantických citů, upozorňuje, že zamilovanost a citová připoutanost nejsou totožné. Silná počáteční vášeň bývá nejvýraznější v raných fázích vztahu, zatímco hlubší pouto se vytváří postupně. Ve své odborné práci z roku 2024 také připomíná, že neexistuje jediný hormon ani jediné místo v mozku, které by bylo možné jednoduše označit za centrum lásky.

Když nad tím přemýšlím, možná je právě tohle vysvětlení nejbližší mé zkušenosti. S první dívkou jsem ještě neměl za sebou roky společného života, vyřešené konflikty ani dlouhodobé vzájemné závazky. Byl jsem zamilovaný, ale náš vztah se teprve rozvíjel. A pak se objevila další žena, která ve mně vyvolala ještě silnější okamžitou přitažlivost. To samozřejmě neznamená, že by stejným způsobem musely fungovat všechny vztahy. Jen že samotná intenzita pocitu ještě nemusí vypovídat o jeho hloubce.

Zajímavé je také to, že podobné situace nemusí prožívat pouze lidé na začátku vztahu. I člověk, který je dlouhá léta spokojený v manželství, může pocítit silnou přitažlivost k někomu novému. Rozdíl však může být v tom, co s takovou přitažlivostí udělá. Pocit totiž přichází někdy nečekaně, ale naše následné chování už je do značné míry otázkou rozhodnutí.

Představme si, že se do někoho zamilujete, ale vaše city k dosavadnímu partnerovi nezmizí. Je možné, že milujete oba? Nebo musí jeden z těchto citů nutně zvítězit?

Ani na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď. Láska není jediný, přesně definovaný pocit. Můžeme k jednomu člověku prožívat hluboké pouto, důvěru a bezpečí, zatímco k jinému silnou přitažlivost a romantické vzrušení. Tyto prožitky se mohou překrývat, aniž by bylo možné jednoduše určit, který z nich je opravdovější.

A právě tady se podle mě často dostáváme do problému. Lidé někdy považují sílu okamžitého vzrušení za důkaz, že potkali svou životní lásku. Jenže novost je sama o sobě přitažlivá a intenzivní začátek ještě nezaručuje, že dva lidé dokážou společně vydržet roky.

Možná tedy není nejdůležitější otázkou, zda lze milovat dva lidi současně, ale zda dokážeme s vlastními city zacházet tak, abychom zbytečně neubližovali těm, kteří nám důvěřují.

Nevím, jestli jsem se tehdy během pobytu na chatě skutečně zamiloval dvakrát, nebo jsem si jen spletl prudkou přitažlivost s něčím hlubším. Vím ale, že v obou případech byly moje tehdejší pocity skutečné. A vím také, že to, co jsem udělal té první dívce, nebylo správné.

To je možná na celém příběhu nejzvláštnější. Po letech už člověk nemusí přesně vědět, co si s někým povídal, jak silná byla přitažlivost nebo proč se mu někdo tolik líbil. Ale některé okamžiky mu zůstanou v paměti právě proto, že se za ně trochu stydí.

Dodnes si vzpomínám na dívku, která se mnou přijela na chatu, protože chtěla být se mnou. A místo toho tam trávila čas sama, zatímco já jsem se tajně scházel s jinou. Nevím, co si tehdy myslela ani jak hluboce se jí moje chování dotklo. Jen vím, že kdybych se dnes mohl do té chvíle vrátit, zachoval bych se jinak.

Takže dokáže láska přebít lásku? Možná ano. Přinejmenším dokáže nová zamilovanost přehlušit tu předchozí tak silně, že na chvíli ztratíme ze zřetele člověka, na kterém nám ještě nedávno záleželo.

Ale zamilovat se do někoho jiného a ublížit kvůli tomu člověku, který nám věřil, jsou dvě rozdílné věci. Za tu první možná nedokážeme vždycky úplně zodpovídat. Za tu druhou už ano.

A teď otázka pro vás: Stalo se vám někdy, že jste byli zamilovaní, ale pak jste potkali někoho, kdo vaše dosavadní city úplně zastínil? A litovali jste někdy toho, jak jste se kvůli nové lásce zachovali k té předchozí?