Článek
Až jednoho dne přišel domů jiný. Potichu, pomalu, se sklopenou hlavou. Zalez do sklepa a tam se složil. Vypadal, jako by přišel umřít.
Když jsme ho našli, okamžitě jsme pochopili, že jde o život. V krku měl ohromnou otevřenou ránu – hlubokou díru, z níž vytékal hnis a linul se zápach, který se nedal přehlédnout. Jen se na nás tiše díval, smířený, že umře. Zřejmě stará rána z jedné z jeho bitek se zanítila, a teď, po dalším střetu, praskla.
Okamžitě jsme volali veterináři. Přijel téměř hned. Konstatoval, že je nutná okamžitá operace v narkóze, že šití nepřichází v úvahu – omezilo by to Zikyho pohyb a navíc, kočičí kůže je prý na rvačky stavěná. Ránu otevřel, vyčistil hnis, vystříhal nekrózní kůži, prolil antibiotiky a odstranil mrtvou tkáň. Operaci jsme mu s manželkou pomáhali zvládnout. Ziky ani nemňoukl. (Po operaci jsme pak křísili manžela).
Doktor je machr!
Po zákroku jsme ho zavřeli doma, což nesl těžce. Každou chvíli stál pod dveřmi a dožadoval se svobody, ale rekonvalescence musela proběhnout v klidu. Trvalo to týdny. Každý den jsme sledovali, jak se rána zatahuje, jak znovu získává sílu. Antibiotika zabrala, zánět ustoupil a Ziky pomalu ožíval.
Dnes? Rána je dávno zahojená. Ziky je vykastrovaný a jeho rváčská vášeň trochu polevila. Už spíš útočí na lednici. Více ho zajímá slunce na zádech a plná miska než noční bitvy. Ale oči mu svítí stejně jako dřív – pořád je to ten samý bojovník.
Tenhle příběh má šťastný konec. I zvíře, které vypadá, že nemá šanci, může znovu vstát. Stačí jen trochu pomoct! A zavřít ho doma navždy? Aby byl v bezpečí? To by nebyl Ziky.
