Článek
Podívejme se nejprve do Evropy. V Německu platí domácnost za veřejnoprávní televizi a rozhlas v přepočtu přibližně 447 korun měsíčně, v Rakousku nejméně 372 korun, v Polsku zhruba 169 korun. V Česku je to 205 korun.
Ještě více platí například ve Švýcarsku, kde roční poplatek odpovídá přibližně 736 korunám měsíčně. Ve Velké Británii vychází televizní licence asi na 436 korun měsíčně, v Irsku na 325 korun. Slovinci platí přibližně 341 korun a Chorvati 259 korun.
A pak jsou země, kde jsou poplatky podstatně nižší. V Itálii vychází televizní poplatek asi na 183 korun měsíčně, v Portugalsku na 69 korun a v Řecku přibližně na 73 korun. V některých státech se navíc nevybírá samostatnou složenkou, ale například prostřednictvím účtu za elektřinu.
Jenže řada evropských zemí už klasické koncesionářské poplatky vůbec nemá. Slovensko, Maďarsko, Dánsko, Norsko, Francie, Nizozemsko, Belgie, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Rumunsko nebo Bulharsko patří mezi státy, kde se veřejnoprávní vysílání nefinancuje tradičními poplatky domácností.
Finsko a Švédsko zvolily trochu jinou cestu. Místo klasických poplatků využívají zvláštní daň nebo příspěvek navázaný na příjmy obyvatel.
Uvedené částky jsou orientační měsíční přepočty základních sazeb podle kurzů z 28. října 2026. Konkrétní povinnosti, osvobození a způsob výběru se mezi zeměmi liší.
Evropa tedy rozhodně nemá jeden společný recept. Někde lidé platí stovky korun měsíčně, jinde zvláštní daň a v dalších zemích jsou veřejnoprávní média financována z veřejných rozpočtů.
A přesto veřejnoprávní televize a rozhlas v těchto státech dál existují.
Proč se tedy v Česku tolik protestuje?
Jedním z hlavních argumentů odpůrců zrušení poplatků je obava z politického ovládnutí České televize a Českého rozhlasu. Připomínají především Maďarsko a Slovensko.
V Maďarsku se veřejnoprávní média postupně dostala pod výrazný politický vliv. Na Slovensku vláda Roberta Fica v roce 2024 zrušila dosavadní RTVS a nahradila ji novou institucí STVR. Tyto kroky vyvolaly kritiku a obavy o nezávislost vysílání.
Jenže Maďarsko zrušilo televizní poplatky už v roce 2002, tedy dávno před Orbánovým návratem k moci. A Slovensko odstranilo poplatky v roce 2023, ještě před Ficovým návratem do čela vlády.
Samotné zrušení poplatků tedy nezpůsobilo pozdější politické zásahy. Podstatné byly změny zákonů, vedení a způsobu kontroly médií.
A pak jsou tu země jako Dánsko, Norsko či Finsko, kde jiný způsob financování neznamená automatické podřízení veřejnoprávních médií vládě.
Mají se tedy poplatky zrušit?
Přemýšlel jsem nad tím, snažil se porovnat argumenty obou stran a nakonec jsem dospěl k možná překvapivé odpovědi.
Nevím.
A nemyslím si, že je na tom něco špatného.
Na jednu stranu chápu obavy, že pokud budou veřejnoprávní média závislá na státním rozpočtu, mohou se stát zranitelnějšími vůči politickému tlaku. Na druhou stranu příklady evropských zemí ukazují, že nezávislé veřejnoprávní vysílání může fungovat i bez klasických poplatků.
Navíc ani současný systém nezaručuje absolutní nezávislost. O složení rad České televize a Českého rozhlasu rozhoduje Parlament a výši poplatků určují zákony, které politici mohou měnit.
Možná se tedy ptáme špatně.
Místo otázky, zda má člověk platit 205 korun měsíčně, bychom se měli ptát, jak zajistit, aby média byla skutečně nezávislá, objektivní, hospodařila rozumně a zároveň podléhala účinné veřejné kontrole.
A co když poplatky zmizí?
Česká vláda chce poplatky zrušit a financování převést na státní rozpočet. Návrh prošel 24. října 2026 prvním čtením Poslanecké sněmovny, definitivně schválený však zatím není.
Podle dosavadního návrhu by Česká televize a Český rozhlas měly mít dohromady přibližně o 1,4 miliardy korun ročně méně než při dosavadním systému. To je otázka, která si zaslouží důkladnou diskusi. Jaký rozsah veřejné služby za tyto peníze očekáváme? Kolik stojí kvalitní zpravodajství? A kdo bude rozhodovat o tom, na čem se má šetřit?
A také bychom neměli zapomínat, že zrušení poplatků neznamená televizi a rozhlas zdarma. Pokud je budeme financovat z daní, zaplatíme je společně stejně, jen jiným způsobem.
Možná je někdy rozumnější říct „nevím“
Dnes jako by každý musel mít na všechno jednoznačný názor. Buď jste pro zrušení poplatků, nebo proti. Buď souhlasíte s vládou, nebo s opozicí. A kdo si není jistý, jako by neměl právo se do diskuse zapojit.
Jenže skutečnost nemusí být černobílá.
Německo má poplatky a veřejnoprávní média. Dánsko je nemá a veřejnoprávní média také. Maďarsko představuje varování před politickým ovládnutím médií, zatímco jiné evropské země ukazují, že financování z veřejných peněz může fungovat s odpovídajícími pojistkami.
A tak za sebe říkám: Nevím, jestli mají koncesionářské poplatky zůstat, nebo zmizet. Vím ale, že samotná složenka žádnou svobodu nezaručí.
O té rozhodují především pravidla, podle kterých veřejnoprávní média fungují, a schopnost chránit je před politickými zásahy.
Možná bychom tedy měli méně bojovat o to, kdo bude peníze vybírat, a více se zajímat o to, kdo a jak rozhoduje o jejich použití.
Protože skutečně nezávislá média potřebujeme bez ohledu na to, kdo právě sedí ve vládě. A umět říct „nevím“ není slabost. Někdy je to jen začátek rozumné diskuse.
Anketa
Zdroje:
