Článek
Někdy mi stačí opravdu krátká doba. Krátké, první setkání. Potkám někoho, kdo mě zaujme, a najednou se přistihnu, že na něj neustále myslím. Těším se na další setkání, představuji si společnou budoucnost a jsem přesvědčený, že tentokrát je to skutečně ono. Jenže pak se stane něco, čemu sám nerozumím. City začnou slábnout, někdy až překvapivě rychle. Člověk, který mi ještě nedávno připadal naprosto výjimečný, ve mně najednou nevyvolává téměř žádné emoce. Ne že bych se rozhodl přestat milovat. Prostě se to stane. A někdy stačí, aby se objevil někdo další, a celé to začne znovu.
Dlouho jsem si myslel, že jde o něco neobvyklého. Možná o neschopnost dlouhodobě milovat, možná o přílišnou přelétavost. Jenže při hledání odpovědi jsem narazil na překvapivě zajímavou oblast psychologie. A zjistil jsem, že rychlost, s jakou se lidé zamilovávají, je skutečně předmětem vědeckého výzkumu.
Anketa
Někteří lidé se zamilovávají mnohem rychleji. Věda pro to má název
Říká se tomu emofilie. Možná toto slovo slyšíte poprvé, ale psychologové jím označují sklon rychle, snadno a opakovaně se zamilovávat. Nejde o nemoc ani o psychiatrickou diagnózu. Je to individuální vlastnost, kterou má každý člověk v jiné míře. Zatímco někdo potřebuje druhého poznávat dlouhé měsíce, jiný prožívá silné romantické city téměř okamžitě. A nemusí se mu to stát jen jednou za život.
V roce 2024 zveřejnili vědci z norské Univerzity v Bergenu studii, do které se zapojilo 2 607 lidí z Norska a Švédska. Zkoumali právě to, jak snadno se účastníci zamilovávají a jak tato vlastnost souvisí s jejich partnerským životem. Ukázalo se, že lidé s vyšší mírou emofilie častěji uváděli větší počet romantických vztahů. Vědci našli také souvislost s vyšším počtem přiznaných nevěr. To samozřejmě neznamená, že každý, kdo se rychle zamiluje, musí být nevěrný. Jde o statistickou souvislost, nikoli o předpověď chování konkrétního člověka.
A ještě jedna zajímavost. V březnu 2026 vydalo prestižní nakladatelství Oxford University Press knihu psychologa Daniela N. Jonese nazvanou Falling Fast: The Perils and Possibilities of Emophilia. Celá publikace se věnuje právě lidem, kteří se zamilovávají rychleji a častěji než ostatní. Autor upozorňuje, že tato vlastnost může přinášet krásné romantické zážitky, ale také určitá rizika. Například když člověk začne novému partnerovi bezvýhradně důvěřovat dříve, než ho vůbec pořádně pozná.
Láska na první pohled? Vědci přišli s překvapivým zjištěním
Vzpomeňte si na okamžik, kdy jste poprvé spatřili někoho, kdo vás opravdu přitahoval. Někdy stačí pohled, úsměv nebo několik vět a člověk má pocit, že se právě zamiloval. Jenže můžeme skutečně milovat někoho, o kom prakticky nic nevíme? Neznáme jeho povahu, minulost ani životní hodnoty. Přesto máme někdy během několika minut dojem, že jsme potkali někoho osudového.
Právě tuto otázku zkoumali vědci z Univerzity v Groningenu. Ve studii publikované v roce 2017 zjistili, že zážitek označovaný jako láska na první pohled souvisel především se silnou fyzickou přitažlivostí. Nevykazoval přitom typickou kombinaci intimity, vášně a závazku, kterou některé psychologické teorie spojují s rozvinutou partnerskou láskou.
Možná se tedy někdy nezamilujeme do skutečného člověka, ale do představy, kterou si o něm vytvoříme. Vidíme krásné oči, příjemný úsměv, slyšíme hlas, který nás přitahuje, a naše fantazie doplní všechno ostatní. Jenže postupně poznáváme skutečného člověka, který nemusí odpovídat naší původní představě. A právě tehdy může prvotní okouzlení začít vyprchávat.
A proč se dokážu stejně rychle odmilovat?
Tohle je pro mě možná ještě zajímavější než samotné rychlé zamilování. Psychologové rozlišují počáteční romantické okouzlení a hlubší citové pouto, které se většinou vytváří postupně. V první fázi nás může druhý člověk mimořádně přitahovat, často na něj myslíme a přehlížíme jeho nedostatky. Když ale počáteční vzrušení zeslábne, ukáže se, zda mezi námi vzniklo také něco trvalejšího.
Zajímavý experiment zveřejnili v roce 2016 psychologové Sandra Langeslag a Jan van Strien. Zjistili, že romantické pocity lze do určité míry ovlivnit tím, jak o partnerovi přemýšlíme. Soustředění na jeho pozitivní vlastnosti mohlo určité pocity posilovat, zatímco zaměřování na negativní stránky je mohlo oslabovat. Neznamená to, že lásku dokážeme vypnout jako světlo v pokoji. Ukazuje to však, že naše city nejsou zcela neměnné.
Je ale důležité rozlišit dvě věci. Emofilie vysvětluje sklon rychle a často se zamilovávat, nikoli automaticky schopnost rychle se odmilovat. To může mít řadu dalších příčin, od idealizace partnera až po vyprchání počáteční přitažlivosti. Výzkumy zatím nedokážou jednoduše vysvětlit, proč někomu romantické okouzlení vydrží několik týdnů a jinému mnohem déle.
A co když nejsem zamilovaný do člověka, ale do samotné zamilovanosti?
Při čtení těchto výzkumů mě napadla ještě jedna věc. Co když mě někdy nepřitahuje ani tak konkrétní člověk jako samotný pocit zamilovanosti? To nádherné období, kdy se na někoho těšíme, každá zpráva nám zlepší náladu a všechno kolem se zdá o něco krásnější. Možná právě tento pocit dokáže některé lidi přitahovat natolik, že ho chtějí prožívat znovu a znovu. Je to jedna z možných úvah, nikoli diagnóza nebo prokázané vysvětlení mé zkušenosti.
Když se ale podívám zpátky, možná jsem si opravdu někdy spletl intenzitu počátečního okouzlení s hloubkou skutečné lásky. A možná jsem příliš rychle uvěřil vlastním pocitům, aniž bych dal vztahu čas ukázat, co v něm doopravdy je.
Dnes už alespoň vím, že lidé se v rychlosti zamilovávání výrazně liší a že samotné rychlé zamilování není ničím nenormálním. Jen bychom si měli dávat pozor, abychom kvůli prudkým citům nečinili unáhlená rozhodnutí a neubližovali někomu, kdo je bere vážně.
Možná totiž není umění se rychle zamilovat. Mnohem větší umění je milovat i ve chvíli, kdy první poblouznění zmizí.
A jak to máte vy? Zažili jste lásku na první pohled? Nebo jste se někdy zamilovali tak rychle, že vás to samotné překvapilo? A dokázali jste se také stejně rychle odmilovat?
