Článek
Ještě nedávno to byl pro mě nejotravnější svátek v roce. Velikonoční pondělí znamenalo jediné: zavřít se doma, zatažené rolety, mobil na tichý režim a doufat, že nikdo nezazvoní. Od dětství to bylo pořád dokola – kluci, často opilí chlapi, honili holky po ulicích s pomlázkami, a doma to nebylo o nic lepší. Otec bez mrknutí oka otevřel dveře bandě švihlíků, co mě s radostí vyšlehali a ještě dostali panáka.
Jenže v Třebčicích u Nepomuku je to úplně jiná písnička. Tady se šlehání nekoná. Jako fakt, vůbec! Taky mě to překvapilo. Místo toho tu je „Velikonoční chřístání“. Začíná to na Zelený čtvrtek, kdy podle tradice zvony odlétají do Říma. A tak je nahrazují děti s řehtačkami. Vyjdou do ulic a několikrát denně celou vesnici naplní zvukem dřeva, rachotu a veselého povyku. Je to kravál, co by v jiném kontextu rušil, ale tady je to radost. Rachot, co prohání zimu a zve jaro, tak, jak to má být.
Děti za své chřístání, ale až v soboru, dostanou u každých dveří odměny. Dostanou sladkosti, čokolády, pár drobných. V neděli a pondělí už je klid a nic se neděje. Je to o tradici, o radosti, o tom být spolu. Je krásné vidět, jak se tahle tradice předává z generace na generaci a nikdo u toho nemusí nikoho nahánět nebo ponižovat.
A teď trochu kontextu: pomlázka je fenomén, který najdeme jen u nás v Česku, na Slovensku a v Maďarsku. Tři země, které si z nějakého důvodu řekly, že šlehání žen je velikonoční radost. Vážně? V roce 2025? Kolik žen to doopravdy těší? Kolik to bolí a kolika z nás se to příčí, ale tváříme se, že to patří k věci?
Je načase říct nahlas, že tahle „tradice“ je přežitek. Není v ní úcta, není v ní něha, není v ní nic, co by stálo za udržení. A když ji někdo hájí jako neškodný zvyk, měl by si nejdřív poslechnout pár příběhů žen, které to zažily.
Takže, milé ženy: pokud chcete prožít Velikonoce bez nervů, bez trapasů a bez modřin, přijeďte do Třebčic, nebo si vyberte jiný stát. Tahle tradice tu bude asi ještě dlouho.
