Článek
Většině lidí to přijde zbytečné, někteří tomu nerozumí a většina vlastně ani neví, jak na to. Programy, které mají sociálním službám pomáhat, často spíš komplikují situaci. Vezměme si třeba pojem „zdroje klienta“. Co si pod tím představíte? Já to vím, ale přiznám se, že i mně vadí, jak se podobné systémy prezentují jako pomoc, ale ve skutečnosti jdou proti smyslu věci.
A o čem je řeč? O individuálním plánu péče. O té úplně základní věci, podle které se nastavuje celá péče o klienta. Jenže spousta lidí vůbec nechápe, proč se to má dělat, a programy, které k tomu slouží, jsou složité a těžko uchopitelné.
Za ty roky jsem viděl stovky individuálních plánů. A v těch, které jsem sám nepsal, byla spousta nesmyslů. Ale upřímně – i ty, které jsem napsal já, nebyly vždy úplně pravdivé. Proč? Protože systém často nepřipouští realitu: že jsou lidé, kteří se prostě nechtějí účastnit žádných aktivit. A my k tomu potřebujeme znát důvod? Ne. Každý z nás někdy něco dělat nechce, a nemusíme k tomu vysvětlovat proč. Jenže klienti v ústavních službách na výběr často nemají. V plánech se tak objevují aktivity, které nikdy nebudou dělat – protože přece „nemůže být správně“, aby si někdo řekl, že se aktivit účastnit nechce.
Realita je pak ale jiná. A v tomto případě je to dobře – nutit někoho do činností, o které nestojí, nemá smysl. Proto se v dokumentaci objevují zápisy typu: „Klientku jsem motivoval k… Odmítla. Sleduje televizi na pokoji.“ Jenže od sociální pracovnice se vzápětí dozvíte, že je potřeba zapisovat hlavně pozitivní věci. Tak se občas napíše, že se klient účastnil, i když to není pravda.
A tak to prostě je. Sociální služby nejsou ideální. Když v plánech není pravda, vzniká zmatek. Personál pak neví, co je realita a co jen „hezký zápis“. Nejlepší je proto zaznamenávat skutečnost:
– Klientovi se nechce.
– Něco odmítá.
– Při některých činnostech bývá agresivní.
– Něco ho rozčiluje nebo nezvládá.
– Něco by chtěl, nebo naopak něco vyloženě nemá rád.
Na tom přece není nic špatného. Naopak – takhle můžeme opravdu pomáhat, být partnery, podporovat a ptát se. A hlavně – individuální znamená opravdu individuální. Ne všichni chtějí vstávat v 7 ráno. Ne každý má hlad ve stejný čas. Ne každý chce společné aktivity. Chceme opravdu svět, kde všichni vstáváme na povel a jíme, když se nám řekne? Nebo služby, které respektují tempo a přání člověka?
A že to nejde? Jde. Jsem šťastný, že jsem součástí transformačního týmu, který v Jihomoravském kraji tvoří komunitní služby – člověk je na prvním místě a detailně se dbá na jeho potřeby i přání.
A že by to nešlo v ústavních službách? Šlo. Tak o tom prosím přemýšlejme a zkusme s tím něco udělat. Děláme to pro současné klienty, naše známé, příbuzné, kamarády – i pro naši budoucnost.
