Článek
Všichni víme, že Češi jsou národem houbařů, mě nevyjímaje. V letošním suchém a teplém létě už ve společnosti v tomto ohledu byla znát jistá nervozita, kterou doprovázela otázka: Porostou ještě vůbec?
Dočkali jsme se, a ani já nelenil a vyrazil do jednoho z chrámů světa, což je nejen pro mě les. Nedočkavost a houbová abstinence byla znát snad všude. Mraky zaparkovaných aut u lesních cest a velké košíky v rukách nedočkavců dávaly tušit, že se skutečně něco děje.
Nejinak tomu bylo u mého oblíbeného místa v blízkosti obce Kytín směrem na Dobříš. Pobavila mě hub lačnící dvojice, která si na nosiči svého automobilu dovezla i jízdní kola. „Neříkejte mi, že na ně jedete na kole. To rostou tolik?“ optal jsem se. „Prý ano, ale my to řešíme jinak. Nasedneme na kolo a jedeme tak pět kilometrů do míst, kam se pěší příliš nedostanou. Tam kola přivážeme ke stromu a sbíráme,“ znělo vysvětlení. Zajímavá inspirace.
Nevím, jak byli úspěšní, ale ani já jsem jako klasický pěší sběrač nelitoval. Hřiby smrkové, kováři, masáci, kozáci a mí oblíbení slizáci. Tak jako loni jsou i letos nedostatkovým zbožím takzvaní hnědáci či panské hřiby, což mi potvrdili mnozí houbařští kolegové. „Snad jejich čas ještě přijde, k podzimnímu lesu neodmyslitelně patří“ konstatuje Petr Lachnit .
Asi znáte tu situaci, když po dokonalé lesní duševní očistě dorazíte domů a položíte si Nerudovskou otázku: Co vlastně s nimi? Pro mě je ideální okamžitá konzumace, v posledních letech formou houbového pekáčku. Především mladší plodnice se nakrájejí na velké kusy a spolu se slaninou, kořením, smetanou a bramborami se upečou skoro do křupava. Nebo masáci přírodně osmažení na pánvi na másle jen s kmínem, solí a pepřem servírovaní na čerstvém chlebu. Ráj na jazyku.
Existují jedinci, kteří sběr hub milují, ale nekonzumují je. A pak jsou i tací, kteří jejich chuť zbožňují, ale nerozumí jim. Každopádně i obě tyto skupiny lidí spojuje láska k něčemu tak magickému a mýtickému. A proto tvrdím: Houby budiž navždy pochváleny!
