Článek
Uvedené předpisy vysvětlují velmi podrobně situace, které mohou nastat včetně postupů řešení. Jsou uvedeny i vzorce pro výpočty. Nebudu se zabývat jednotlivostmi. Domnívám se ale, že oba předpisy mají základní, velmi závažnou a zásadní chybu, na kterou chci tímto poukázat.
Náklady na energii k přípravě TUV jsou rozděleny na složku základní (ZS), ta činí 30 % celkových nákladů. Náklady ZS pro jednotlivé byty se rozdělí podle poměru započitatelné podlahové plochy (ZPP) bytové jednotky k ZPP celého domu. Druhou složkou nákladů na energii k přípravě TUV je složka spotřební. Ta činí 70 % celkových nákladů a rozdělí se podle náměrů na vodoměrech teplé vody v bytech. Zavedení základní a spotřební složky považuji za zbytečné a nesprávné.
Důvodem pro zavedení ZS a stanovení její výše podle ZPP je myšlenka, že teplá voda proudící v trubkách předává teplo do celého bytu. Úvaha naprosto mylná. Čím větší byt, tím víc je vytápěn? Je to pravda? Odpověď zní, NENÍ! V bytovém domě mají všechny byty v podstatě stejné bytové jádro. TUV se přivádí stoupací šachtou a rozvádí do koupelny a kuchyně. Potrubí ve stoupací šachtě nejspíš žádné teplo do bytu nepředává, šachta je většinou odvětraná. A trubky do kuchyně a koupelny jsou většinou izolované ve zdi. Do OP nebo ložnice rozvody TUV v bytě nevedou. Podlahová plocha jednotky nemá v nákladech na přípravu TUV co dělat.
Všechny byty TUV „vytápí“ stejným způsobem. Bez ohledu na velikost bytu. Množství tepla dodaného TUV do bytu, závisí jen na odebraném množství teplé vody. Např. tekoucí voda na mytí nádobí. A zejména pak voda do koupelny, třeba napuštěná horká vana. Z toho jasně vyplývá, že mají všichni stejné podmínky. Kdo spotřebuje více TUV, dostane víc tepla, kdo odebírá málo TUV, dostává málo tepla. A uživatel, jehož byt je momentálně prázdný, nedostává teplo žádné, protože mu TUV do bytu neteče, trubky jsou chladné. Tak proč má platit za „zboží“, které nedostává?
Tudíž nařízení, že je nutno účtovat základní složku na přípravu TUV podle velikosti ZPP celého bytu, považuji za chybné a nesprávné. Nemá to žádnou logiku. Základní složka je zbytečná, spotřební složka by měla činit 100 %. Náklady za odebranou TUV by se měly počítat ze součtu nákladů na energii a použité vody. Spravedlivé rozdělení celkových nákladů na TUV mezi odběratele je možné jedině podle náměrů na vodoměrech teplé vody v jednotkách.
V případě, že dům odebírá TUV od centrálního dodavatele, ten jistě nemá problém vyčíslit celkové náklady na přípravu 1 m3 TUV a případně na její dopravu do domu.
A pokud bytový dům má vlastní kotelnu na ohřev TUV, pak to rovněž není problém. Kotel na přípravu TUV má odběrné místo na studenou vodu, a na elektřinu nebo plyn používaný k ohřevu. Z fakturovaných výdajů se snadno určí náklady na 1 m3 TUV. A následně rozdělí mezi jednotky podle odebraného množství.
A pokud jednotky nemají namontované vodoměry na teplou vodu? Těch asi moc není. Pak nezbude, než rozdělit odebrané celkové množství podle počtu osob v bytech. Stejně jako náklady na společnou elektřinu a osvětlení v domě. Nebude to spravedlivé, někdo se koupe třikrát denně a bahní se dlouho. Jiný se krátce osprchuje večer před spaním. Některé celebrity údajně preferují méně časté sprchování. Prý časté mytí škodí. Každopádně je ale třeba účtovat podle nákladů na 1 m3 TUV. Je to jediné správné řešení.
Odpovědní politici a úředníci na MMR by se měli nad touto problematikou zamyslet. A místo nařizování nových zbytečných povinností, např. povinnost informovat vlastníky o měsíční spotřebě energií (teplo a voda), odstraňovat v právních předpisech vady a nesrovnalosti stávající. Na rozdíl od rozúčtování nákladů na vytápění, je spravedlivé rozúčtování na přípravu TUV možné, a přitom velmi jednoduché. Chce to jedno. Chtít.
Odkazy:
