Článek
3. srpna 2074
Rána nebývala někdy příjemná. Někdy ho bolela záda, někdy hlava a nechtělo se mu vstát. Pamatoval si její obraz. Před dvěma dny, když byla Klára s Aničkou pryč, našel starou fotku s dětmi. Ve svých věcech ve sklepě. Poslední čtyři roky neměl důvod se k nim vracet. K jedné staré malé krabici od bot. Nedalo mu to a sešel dolů. Ne tajně, jen odevzdaně. Ani by mu nevadilo, kdyby ho tam Klára překvapila. Šel k polici. Úplně vpravo nahoře byla vzadu ta jeho krabice s minulostí. Byla přelepená páskou, i když to bylo zbytečné. Kláře důvěřoval jako nikomu a neměl před ní, co skrývat. Nevěděla, co bylo, co se stalo před šesti lety. Aspoň se o tom nikdy spolu nebavili. Neznakovali. Teď si to vlastně uvědomil. Nikdy o tom nečetli. Neotevíral to a ona se ho na to nikdy neptala. Bylo hodně osudů a životů, které lidé nechali raději spát, když se z toho dostali a začali znova žít. Začali žít novou budoucností a staré vzpomínky uzamkli v sobě nebo schovali do podobných krabic. Jen málo lidí, co přežilo, mělo potřebu se ptát po minulosti. Páska na krabici byla neporušená, takže Klára ji určitě neotevřela. Věděla o ní vůbec? Možná ano, určitě ale respektovala jeho zavřené dveře ke vzpomínkám a minulosti. Možná i ona měla svou krabici, líp nebo hůř schovanou. Našel ji. Stará fotka s dětmi u Pont du Gard. Vzal ji, přeložil a dal do kapsy. Zvláštní, fotku by před Klárou neschovával, ale teď se snažil odladit od vzpomínek, které v něm fotka vyvolala. Nechtěl, aby ho Klára četla. Teď ne, ještě v tom nemá jasno. Nechce ji ranit, když třeba vůbec nemusí. Nechce vést rozhovor, když k němu třeba ani nemusí dojít. Vyšel nahoru a začal připravovat jídlo. Za chvíli z okna kuchyně viděl, jak se holky vrací a stoupají k domu. Uvědomil si, že je připravený. Nečitelný. Snad poprvé začal vědomě před Klárou něco skrývat. Své rozhodnutí, na které potřeboval ještě trochu času. Vydrželo to tak dlouhou dobu, tak to ještě chvíli počká. Otevřely se dveře a holky vešly. Anička se hned rozeběhla k tátovi. Pokaždé, jako by ho neviděla celé dny. Miloval každou tu chvíli, kdy ji mohl popadnout do náruče a zdvihnout ji. Anička ho nabíjela. Když ji dal dolů, přistoupil ke Kláře, která se usmívala a vytahovala a skládala z batohu věci na stůl. Přistoupil k ní a ponořil tvář do jejích blonďatých vlnitých vlasů. Cítil její vůni, bezpečí rodiny a klid. Otočila se k němu, aniž se vymanila z objetí. Anička zatahala mámu za bundu. Musela na sebe strhnout pozornost, máma by ji neslyšela, kdyby na ni zavolala. Ukázala na jednu věc. Můžu si ji vzít mami? A doplnila to znakem pro „můžu“ a „mami“. Už jí to skoro šlo. Přiložila otevřenou dlaň s roztaženými prsty k bradě. Potom s ní dvakrát klepla o sebe. Pak obě ruce otočila dlaněmi vzhůru a pokrčila v loktech a zvedla je směrem k hrudníku. Klára kývla. Anička si vzala ze stolu nové pastelky, které s mámou koupily dole v koloniálu, protože ty staré už byly skoro vymalované. Anička si moc ráda kreslila. A ráda svými obrázky zdobila jejich ložnici. Jednou týdně uspořádala vernisáž nových kreseb. Když Anička odešla z kuchyně, podívala se Klára na muže. Nezačala číst. Poznal to. byl to krátký pohled, po kterém položila hlavu na jeho rameno a přitiskla se. Nemohla nic tušit. Nebo se nechtěla ptát? To bylo před dvěma dny. Teď stál v koupelně před zrcadlem. Už by z něj měl sundat jejich fotku z rámu zrcadla, kam si ji dnes podruhé od chvíle, kdy ji vytáhl z krabice ve sklepě, zase tajně připnul. Klára by si možná všimla, že je v koupelně dlouho sám a možná by nepochopila, co teď dělá. Tiše věděl, že by ji nemusel nic vysvětlovat. Nepodváděl ji. Ani ve vzpomínkách. Chtěl jí ale všechno říct najednou. Oddaloval to každý den. Ještě ale nemohla poznat, že by se trápil. Tu fotku nosil dva dny u sebe. Po šesti letech. Teď se snažil na ni naladit. Byla ta zpráva pravdivá. Proč ji dostal až po tolika letech? Nešlo se naladit. Zase, podruhé. Tak ji naštvaně strhnul. Proč? Proč ji tam dává? Proč si ji tam dává tak, aby to Klára neviděla? Proč se pořád, už šest let mučil? Bylo to jasné a zcela zřejmé. Kým se snažil před nimi být? A kým chtěl být sám před sebou? Snažil se naladit na své myšlenky, věděl, že to pomáhá od bolestí. I odpovědí na tolik otázek. Proč to museli být oni, proč se to stalo jemu? Ale takových jako on bylo jistě víc lidí. Přišli o rodiny, blízké, příbuzné, přátele a kamarády, sousedy. Ale on je měl najít. To, s čím se už vyrovnal, najednou ožilo. Hmatatelně. Nezávisle. A toho se bál. Před Klárou byl pevný táta jejich Aničky. Bývalý úctyhodný profesor. Teď je troska?, která si vystavuje potají fotku bývalé rodiny? Opřel se rukama o umyvadlo. Takhle to dál nejde. Bude jí to muset nějak říct. Zkusí to po svém nebo po jejím. Snad nezapomněl znakovat, ale znaková řeč bez emocí… nepochopí ho. Nechá se číst. Bude to její rozhodnutí, jestli má odejít nebo zůstat. Není to slabošství, ani delegování odpovědnosti za život. Má to být domluva se ženou, kterou poslední 4 roky miloval nade vše. Pomohla mu jako nikdo. Přetvořila ho. Pomohla mu pohřbít jeho bolestnou minulost a ztrátu. Dva roky žil sám v horách. Pak se poznali. Ona ho poznala. Poznal i on ji? Možná, možná z toho má největší strach. Co mu řekne. Naladit se na Kláru nebývalo od počátku, což bylo s podivem k jeho překvapení, vůbec těžké. Podobně jako to „fungovalo“ s Teou. ale všeobecně bylo intergenderové „čtení rukopisu“ časově i emočně velmi náročné. Ostatně o tom byly i jeho přednášky. Podíval se z koupelny na obě do ložnice. Před dvěma dny mu pípla zpráva na komunikátoru. „Vážený pane profesore, vaše žena Tea i obě děti žijí. Před šesti lety nezemřeli. Vím, co jste si celou dobu myslel. Najděte nám je. Neseďte s rukama v klíně. Běžte. Ona to pochopí. Vaše oddaná přítelkyně.“ Nikomu o té zprávě neřekl. Doteď. Teď musel. Teď se musel rozhodnout. Udělal jen pár kroků k posteli, kde spaly. Podíval se z okna. Opravdu bude muset jít? Otočil hlavu a znovu se na obě zahleděl. Pokud je tvá mysl tak silná, tak to zabij v sobě znova. Obešel postel a lehl si ke svým holkám. Nepotřebuju se vracet do minulosti. Pomyslel si. Nehledám. Našel jsem. Jsem spokojený. Všechno, co jsem v životě chtěl a po tom všem právě teď mám vedle sebe a objímám to. Možná si i přál, aby ho Klára četla, jenže ona spála hlouběji, než chtěl. Takže o té zprávě za celé dva dny ještě neví. Nepřečetla mě. Tu fotku vrátím zpět. K ránu musel vstát. Normální chlapská potřeba po padesátce. Bylo po páté, takže žádná prostata. Super. Nevypadal na svůj věk. Okolí mu vždycky hádalo míň. Ne, že by si na tom zakládal. Bylo to jeho životním stylem. Staral se o sebe, ale ne z nutnosti vypadat nějak před okolím. Bylo to pro něho tak nějak přirozené. Nikdy nebyl asketa, ale taky ne marnivec. Než úplně vstal, mrknul pravým okem za sebe na postel. Byla jiná. Anička neležela už s nimi, ale ve své postýlce. Klára teda musela v noci vstát a on to ani nezaznamenal. Přitom se většinou vzbouzel. I při malém zavrtění. Spal tak hluboce? Chtěl ho někdo „číst“? Už nezabral. Měl zavřené oči. Klidně čekal, co bude a vnímal ubíhající čas do okamžiku, než všichni vstanou. Takže to ví? Jediné, co dokázal ty poslední dvě hodiny dělat, byla obrana proti čtení. Chtěl to mít pod kontrolou. Pracoval s emocemi. Snažil se odosobnit od fotky a předložit vše, ať se rozhodnou jakkoliv, jen jako povinnost. Jako úkol. A příprava na znakovačku. Byl třetí den po zprávě. Nesnažil se o nic. Nemělo by to stejně cenu. Převzít iniciativu by bylo nápadné, nechat ji převzít iniciativu by taky bylo nápadné. Udělat běžné všední ráno, aby to nebylo velmi umělé… Deus ex machina… Modlím se. Zklidnění, zklidnění, vyhýbání se a pak přišla sprcha. Tak jasná, tak ledová a v jednom proudu. A přitom najednou tichá. Hlas. Jakoby sen. Na luicidní snění ale nikdy nevěřil a naopak je ve svých přednáškách vyvracel. Viděl hlas. Viděl pokyn, viděl myšlenku. Myšlenku, kterou znal. Znal její tahy. Byla jedna jediná na celém světě. Věděl, kdo ji k němu vyslal, kdo se nechal číst. Neuvědomil si, že se bezděky nechal číst, že někdo prolomil jeho ochranu. Že ho četla celou dobu. A vsouvala mu právě ono zklidnění. „Přišla mi zpráva, lásko“. Odpověděl jí ještě dřív, než se k ní otočil. Nemáme to lehké, viď? Dívala se na něj a lehce se usmívala. Její výraz nebyl tvrdý. Byl zcela chápající, plný porozumění a lásky. Oddanosti, síly i pokory. Podíval se na ni. Chtěl začít znakovat, ale vzala ho za ruku. „Nikdy ti to moc nešlo, lásko.“ Předešla ho. „Zlato“ pohladila ho po ruce, „milujeme tě. To ale víš. Taky víš, že každý z nás musí udělat, co je nutné a správné.“ „Snažíš se mě „číst? Nedělej to.“ To ho zabolelo. „Nedělej to. Jen se na mě dívej. Znakuju. Vidíš mě? Vidíš ji? Ukázala na Aničku. A další znak ho dostal. Viděls své zrcadlo?“ Ano. Ta odpověď ho bolela. Přečetla ho. Ne kvůli tomu „přečtení“. Ona ho POZNALA. ROZUMĚLA MU“. Když mu v tom tichu potom vyznakovala: „Zlato, my na tebe počkáme.“ Moc se mu ulevilo. Posadil se na postel. Rezignovaně. Ona o tom věděla. Celou tu dobu a nic neřekla. Nebo spíš nevyznakovala. Celou tu dlouhou dobu. Otočil se a znovu si k ní lehl. Pohladila ho po tváři. Teď ji přečetl. Nemusela znakovat. Milovala ho. Ukázala na Aničku v postýlce. Lásko, dívej se a čti. To co před sebou viděl, ale nebyl Klářin rukopis. Tedy, nebyl to jen její. Byl tam ještě další rukopis. Rukopis… Rukopis Aničky, který ho nechala Klára číst. Doteď si myslel, že malé děti ještě nemají svůj vlastní rukopis, že jsou jen odrazem svých rodičů. Malou fantazijní reprodukcí svých rodičů. Klára na to přišla a umožnila mu číst Aničku prostřednictvím sebe. To, co viděl ve svém vědomí, byly Aniččiny obrázky. Teď bude odcházet s myšlenkou, kterou mu vtělila do mysli. Poprvé použila Aniččnin rukopis. Zůstaneš nám věrný? To nebyla otázka, jestli se vrátí k ní jako ženě, ale jestli zůstane věrný jejich rukopisům. Klára byla skutečně, jak cítil, jeho ženou. Teď cítil tak silné pouto a souznění, že se mu nikam nechtělo, nechtěl splnit jakýsi úkol, odejít z bezpečí, chtěl zůstat s nimi, tady, daleko od světa, který už byl minulostí a odešel z něj. V tu chvíli věděl, hned jak si oba přečetl, jak by se měl zachovat. Dostalo se mu pochopení, jejího požehnání, vnitřního klidu, cítil se vyrovnaný. Když si na okamžik jen pomyslel na svou cestu ze Ženevy před šesti lety, hned jak ho ta myšlenka, krátká, napadla, vzala ho Klára za ruku. „Ne. Teď to je jiné mu řekla. Jsme tu my. A současnost. Ne minulost. Už víš, co jsem myslela tím: Zůstaneš nám věrný?“ Myslela tím i sobě samému. „Víš ale, že nikam nechci?“ Odpověděla mu: „Ale ty musíš. Musíš se tomu postavit. Za celé ty čtyři roky jsem na tobě viděla, že tě něco trápí. Sice ses kontroloval, ale já to věděla od samého začátku, že jednou ty chvíle přijde. Ne, zlato, není to intuice, jak si teď myslíš, nesnaž se to teď pojmenovat. Musel je opustit, protože si to Klára přála? Pro tuto chvíli? Nechtěl se ničeho vzdát a nikoho. Musel hledat. Koho? Sebe? Svou minulost nebo Kláru a Aničku? Zrádce? Byl pátek 3. srpna roku 2074. Co ještě nevěděl a ani netušil, bylo, že za čtyři měsíce se v Chamonix setká s Navigátorkou.
