Článek
Vážení čtenáři, hosté, přispěvovatelé,
hned, jak to bude zveřejněné, vložím zde odkaz na crowfundingovou sbírku na první díla tetralogie Horal s názvem Navigátorka. Budete se moct vybrat z pěti odměn. Součástí každé bude výtisk knihy s poděkováním autora a uvedením jména dárce (bude-li si to přát, může zvolit i nick, přezdívku apod.) a pak budou odměnami dárkové poukazy na křišťálové sklářské výrobky Moser (jsme přece v Karlových Varech) a Zlatá prohlídka Moseru. Moser navštívil na 60. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary i známý hollywoodský herec, scénarista a režisér Jesse Eisenberg. Moser připravuje ceny pro mezinárodní festival. Moser je česká značka bezolovnatého křišťálu proslavená po celém světě. Výroba v Moseru do dnešních dnů probíhá výhradně ručně a v souladu se staletými tradicemi českého sklářství. Společnost založil v roce 1857 talentovaný rytec a podnikatel Ludwig Moser, když v Karlových Varech otevřel svou dílnu a obchod. Sklárna následně proslula technickými i uměleckými inovacemi, nepřekonatelným řemeslným mistrovstvím a nadčasovou krásou svých výrobků. Oblíbili si je panovníci, diplomaté či umělci a ochranná známka Moser se stala světově uznávaným symbolem luxusu a dokonalého ručního zpracování.
A takovéto odměny čekají i na vás.
A jen malá ochutnávka druhé rozpracované kapitoly v úryvku s názvem SETKÁNÍ:
Když Profesor odcházel tehdy před 12 lety z jednoho pokusného sezení, netušil, jak zásadní věc možná objevili. Agentura měla jasné zadání. Chtěla po něm ověřit telepatii jako možnost účinného přenosu empatie. Agentura chtěla tyto schopnosti rozvíjet. Chtěla naučit a vychovat své „nové lidi“ empatii a pak telepatií lépe manipulovat s vědomím. Domnívali se, že nejdál lze dojít empatií a telepatií. Mýlili se. Existovala ještě jedna vrstva lidské mysli. Na jednom sezení se studentkou Profesor objevil u obou schopnost, kterou oba společně pojmenovali „čtením rukopisu“. Objevili, že za algoritmy, empatií a telepatií jsou projevy něčeho hlubšího. Bez vědomí Agentury Profesor se studentkou požádali o pětiletý grant jednu evropskou nadaci. Pracovali na něm bez vědomí Agentury. Teď ale Horala, dřív Profesora, jeho minulost dohnala.
.......
Z vrchní kapsy batohu vytáhl příruční kvadroptéru s termokamerou a nočním viděním. Pokud najde někoho, kdo vyzařuje teplo, nebo se hýbe, zaznamená to, že tu nebude sám. Termokamery nepotřebují žádné světlo, protože snímají teplo vyzařované objekty. Člověka nebo velké zvíře zaznamená na vzdálenost 500 až 1 500 metrů. Rozpoznání spolehlivě ale jen na vzdálenost 150 až 300 metrů. Konkrétní identifikace a činnost ale jen na 50 až 100 metrů. Optimálně ho musí vypustit do takových 35 metrů. Musí si to hlídat. Rozhlédl se kolem. Je jasno, tak by neměl být problém. Snad se něco ukáže po přepnutí na noční vidění. Podíval se do mapy. Prozkoumával všechny překážky. Zkoumal terén. Dron nechal létat kolem, dokud mu nezbývalo poslední procento energie. Dron se vznášel před ním asi 50 metrů, postupně šel za ním. Nepředpokládal, že by bylo něco nebo někdo mimo cestu ve sněhu. Mapoval cestu před sebou. Něco kolem půl hodiny. Pak jej přivolal zpět. Nic. Všechna data se vrátila prázdná. Displej zářil chladným, modrým světlem do jeho unavené tváře. Je snad skutečně sám? Hleděl na displej, který nic neukazoval. Je sám? Ale co ty stopy? Je možné, že v Chamonix někdo bude? Potřeboval se někam „uklidit“. Zkusil by „číst“. Nejlépe přečkat nadcházející noc někde v teple. Když ve čtyři odpoledne vcházel do centra mrtvého opuštěného městečka, které kdysi bývalo horským střediskem mezi dvěma hřebeny, zaujal ho před hlavním turistickým centrem Office de Tourisme de Chamonix-Mont-Blanc v centru, které jakžtakž připomínalo ještě, že tu kdysi bývalo město, rozbitý stojan s prospekty na ubytování ještě z dob, kdy město žilo čilým turistickým ruchem. Asi nebyl nikdo, kdo by ho uklidil. Dál na jihozápad za stanicí Les Moussoux napravo byl hotel. Na prospektu vypadal dobře. Hlavně cestou k němu nevedly žádné stopy. Jenže to po včerejšku bylo zbytečné brát do úvahy. Horská střediska se v době, kdy pandemie v Evropě jen doutnala, i když ve světě probíhala už dva roky a umíraly na ni denně tisíce lidí, začala potýkat s obrovským odlivem turistů. Lidé i starousedlíci je opouštěli. Nejdřív pomalu a nenápadně, ale po opakovaných blackoutech, zhroucení zásobování, spojení, lékařské pomoci, selhávání bezpečnosti a krizového řízení a úplně ve velkém skoro v jedné vlně. Každý region pak začal mít jedno dvě hermeticky uzavřené a v podstatě opevněné město. Jako kdysi ve středověku. Tam se stahovali přeživší. Museli se ale podrobit karanténě. To byla selekce a oddělení zdravých od nakažených a potencionálně mrtvých. Celý proces byl ale náročný a zdlouhavý. Pro příjem do města byla stanovena lhůta 50 dní. Protože se ale časem zjistilo, že inkubace je daleko delší, byla prodloužena na 90 dní. Před městy byly internační karanténní tábory. Ty se lišily podle karanténní doby. Pokud jste v jednom přežili, byli jste přemístěni po uplynutí karanténní doby do dalšího. Pokud jste postupně prošli všemi, mohli jste vstoupit do města. Pokud mělo kapacitu na to vás přijmout. První dva roky po prvních zprávách o šíření nemoci zemřelo na celém světě 800 miliónů lidí. Pak se vše začalo hroutit. Došlo to do kritického bodu, kdy zemřel na následky pandemie každý třetí obyvatel planety. Ne přímo, že by onemocněl, ale následky pandemie byly pro globální společnost katastrofické. V každé rodině měli dva mrtvé. Statisticky. V Horalově rodině to byli tři lidé. Nezvratný kaskádový kolaps. Najednou stál před hotelem. Ani nevnímal šumění L´Arve. La Chaumière Mountain Lodge. Stál před ním. Výhodou bylo, že nebyl odlehlý, ale hned u hlavní cesty, která procházela městem. Pravdou ale je, že rozdíl oproti prospektu byl zvenčí neodiskutovatelný. Napadlo jej obejít celý hotel. Dron už vypustit na dlouho nemohl. Musel jej nejdřív dobít. Horské hotely měly tu nespornou výhodu, že obvykle měly generátor nebo dynamo nebo záložní baterie, fotovoltaické panely nebo větrnou elektrárnu, které vyráběly elektřinu, která v běžné síti už nebyla. Horské chalupy, chaty a hotely mohly tak být soběstačné. Přes den si Horal vystačil s tím, že dobíjel svoje zařízení solárními panely po cestě. Sníh mu vrzal pod nohama. Svítil si baterkou na sníh a prohlížel ho bedlivě v okolí alespoň pěti metrů od budovy. Nikde nic. Vešel dovnitř a sedl si za stůl. Batoh nechal opřený o stůl. První odpočinutí po několika hodinách chůze. Hledání generátoru nebo jiného zdroje elektřiny nechá až na ráno. Nemohl si ale dovolit rozmar odpočinku. A teď, moment, teď už určitě ne, protože zaslechl jakýsi umělý zvuk. Zvuk vytvořený někým. Zazněl do toho ticha zcela nepatřičně. Neměl šanci ještě ani začít číst. A to jako jeden z mála pracoval s nejmenším časovým údajem. To bylo 30 minut. Cokoliv bylo míň, nepovažoval za relevantní pro jeho hypotézu a výzkum. 30 minut byla i doba pro dobití dronu, dojít někam poznán, připustit doručení zprávy. Teď to bylo míň. Podíval se na své hodinky. Něco je špatně. Něco musel přehlédnout. Během posledních 30 minut byl podle všeho všude na cestě v Chamonix sám. Musel si sednout. Začít číst. A teď byl překvapený. A pak mu to došlo. Nemohl najít stopy. I kdyby jich tam byly tisíce. Udělal chybu, měl začít číst před tím turistickým centrem, které ho navedlo sem. Ano, prospekty tam byly, ale, jak si tak vybavuje, jen na jeden hotel. Tenhle hotel. Vlastně neměl na vybranou. Proč mu to nedošlo. Byla to snad připravená past! Na něj? Je to směšné. Vždycky dokázal číst. Najednou ne? Na jeden den příliš mnoho nepříznivých věcí najednou. Ale hlava ho z toho ještě nezačala bolet. „Tak jo. Všechno si zkontrolujeme. Jsem tu sám. Na nikoho nevidím. Necítím, že by někdo viděl na mě. Dron nevyslal ani termo signál přítomnosti někoho jiného v okruhu bezpečných 50 metrů. Stopy až cestou sem nebyly nikde vidět. „Jsem tu sám. Sakra. To mě štve.“ Neudělal chybu. Jen si příliš pozdě připomněl a uvědomil, že do Chamonix nepřišel včera, protože v údolí hustě sněžilo. Poznal ten pocit, který se mu vkrádal do hlavy. Bránil se tomu celých 6 let. Od Ženevy. Tehdy to ale byla jen náhoda. Vyvrátili jeho tezi. Tenkrát? Aspoň se o to snažili. Jak úsměvné. Nakonec. Jen jedna jakási holka o tom napsala pojednání, citovala ho v pramenech pro svou práci… No, ví svoje. „Sakra“. Horal si na to vzpomněl. Něco bylo stejně jako tenkrát. Ten „rukopis“! Jen nemohl dohlédnout kde a ke komu ho přiřadit. Ale znal ho. A Navigátorka už tam byla. A teď stála před ním.
