Článek
Vážení rodiče, přátelé a příznivci,
začal nový školní rok. Rodiče zapisují děti do kroužků a pomalu se začínají poohlížet po doučování a mimoškolním vzdělávání. Doučování bude znamenat další a bohužel nemalou položku v rozpočtu rodiny. Rodiče budou zejména využívat doučování poskytované školou, které je bezplatné.
Pojďme si ale říct, jestli doučování ve stejném školním prostředí a s týmž pedagogem je pro dítě přínosné. V podstatě mu bude opět svým přístupem a způsobem vysvětlovat již probranou látku, pouze v menším kroužku dětí, o kterých bude zbytek třídního kolektivu vědět, že jsou slabší.
Děti si jen velmi obtížně osvojí vlastní způsoby učení. Látka jim bude znovu mentorována a „vtloukána“ do hlav. Navíc budou mít v sobě vědomí toho, že ostatní spolužáci vědí, že jsou slabší, že chodí na doučování, a už jen to jim pak může bránit v prezentaci nabytých vědomostí právě před nimi a ostatními. Neosvojí si nové nebo vlastní postupy. Ano, podívají se do appek. Tam jim příklad apka vysvětlí. Ad hoc. Z principu to ale neznamená, že to znají. Znám deváťáky, kteří neumějí základní operace se zlomky a procenty. A proč, Protože se to naučili jen čtvrtletky? A pak to „nepotřebovali“?
Škola by neměla po skončení vyučování podle rozvrhu (nejedná-li se o činnost družiny nebo sportovních či jiných kroužků organizovaných školou, kde probíhá určitá dobrovolná selekce na základě nabídky zaměření a osobní volby dítěte) v rámci udržení duševní hygieny žáků usilovat o jejich setrvávání ve školním zařízení.
Vezměme si například, jak dítě vnímá z vlastního pohledu dobu strávenou ve škole na vyučovacích hodinách. Je prokázáno, že subjektivní vnímání času dítětem může být odlišné od vnímání času dospělým. To, co dospělému připadá jako několik vyučovacích hodin, může dítě vnímat jako podstatně delší časový úsek (Bartko. 1:3)
Je skutečně vždycky výhodné, aby dítě, které má problém se školní látkou, zůstávalo po vyučování ve stejném prostředí, se stejným způsobem výuky a často i se stejnou sociální skupinou?
Podle mého názoru je nezbytné dítě z tohoto prostředí v rámci jeho duševní hygieny po uplynutí vyučovací doby vyvést. Hovořím o vyučovacích hodinách s vědomím, že bývá v rámci zachování pozornosti, předcházení únavě apod. sled předmětů volen tak, aby byly kombinovány různé vzdělávací, sportovní a tvůrčí aktivity společně s odpočinkovými. Je tomu tak dobře. Ale na co se zapomíná, je to, že dítě tráví školní čas v jednom uzavřeném kolektivu. Ačkoliv je dítěti umožněno profilovat se v různých směrech (přetrvává třeba, že lepší hokejista je zákonitě horší v českém jazyce nebo matematice), v rámci jednoho kolektivu to nepředstavuje žádný benefit. Dítě by mělo být součástí několika kolektivů. Ve škole třídního, školního. V kroužcích a další mimoškolní činnosti podle svého zaměření.
A teď jeden konkrétní příklad z mých kurzů.
Na jednom z nich se sešla patnáctiletá dívka s chlapcem ze stejné školy a stejného ročníku. Říkejme jim třeba Týna a Honza. Honza hrál závodně hokej. Byl velký, svalnatý a sebevědomý – alespoň na první pohled. Týna byla drobná, uzavřená a přemýšlivá. Honzovi nepřipadala atraktivní. Přehlížel ji kvůli její postavě, její drobnosti, jednoduše proto, že nebyla dívkou, která by ho zajímala, tak se jí ve škole vysmíval. Na prvních dvou mých hodinách si ji dobíral. Říkám to velmi jemně. Pro děti je na skupinových kurzech vytvořeno opravdu bezpečné prostředí.
Už tehdy jsem začal získávat představu, jak to asi může vypadat na chodbách jejich školy. Po prvních dvou hodinách jsem měl možnost si s Týnou promluvit. Věděl jsem, že Honzu zná, a zajímalo mě, jak jejich vztahy fungují ve škole. Dospívající, velmi vnímavá dívka. V patnácti letech četla (podle mého názoru velmi těžkou četbu i pro dospělé) Oscara Wildea. Byla přemýšlivá a měla znalosti, které nebyly na první pohled vidět. Upřímně řečeno, nechápal jsem, jak může být taková dívka ve škole terčem výsměchu. Bylo všechno znát i na stylu oblékání… Na prvních hodinách jsem si také všiml dalších dvou dalších dívek. Honzu obdivovaly. Byl pro ně hokejistou – velkým, svalnatým klukem, který měl ve skupině určitou pozici. Týna stála na opačném pólu. Všichni se znali ze stejné školy a stejného ročníku.
Začal jsem tedy pracovat s tím, co jsem viděl. Po prvních 3 hodinách (intenzívní kurz po 3 vyučovací hodinách) jsem změnil zasedací pořádek. Na první hodině měli možnost si vybrat, kde budou sedět. Potom už to bylo jinak. Nešlo mi pouze o to, kdo vedle koho sedí. Potřeboval jsem změnit sociální uspořádání skupiny. A kontakt mezi nimi. Uspořádání bylo kruhové. Každý na každého viděl a k tabuli chodili kqždý jednotlivě před ostatními. Velmi rychle jsem také zjistil něco o Honzovi. Byl opravdu chytrý a měl vědomosti. Jen měl problém vystoupit před ostatními a prezentovat to, co skutečně uměl.
Když jsem ho poprvé vyzval, aby šel k tabuli a prezentoval výsledek příkladu přede všemi v kruhu, nechtělo se mu. Věděl jsem proč. Bylo to špatně. Rozlišoval jsem postup a vypočítání (matematika). Tedy ne jeho řešení. Jeho (Honzovo) postavení před ostatními. Týna potom řešení příkladu vysvětlila všem. Další příklad měl Honza správně. Znovu jsem ho vyzval, aby své řešení odprezentoval. A tehdy se něco změnilo. Nevím, jestli by se to dalo změřit nějakým testem sebevědomí. Ale viděl jsem to. Honzovi sebevědomí „narostlo“. Jeho první věta: „My ale nemusíme chodit k tabuli.“ Jeho lehký vzdor…už neplatil.
Najednou nebyl jen hokejista v dresu a s maskou před publikem na stadionu. Byl chytrý kluk, který dokázal stát před ostatními a vysvětlit jim něco, co sám dobře pochopil. A co bylo možná ještě důležitější – zjistil, že je v něčem na stejné úrovni jako Týna. Týna už nebyla pouze ta malá, drobná a podle něj neatraktivní dívka. Byla někým, kdo něco uměl. Čeho i on dosáhl. A on to mohl umět také. Po několika hodinách práce pod mým vedením se Honza začal sám od sebe Týny zastávat i ve škole. Začal vysvětlovat, argumentovat. Nemusel jsem mu říkat, aby to dělal. Nikomu. A postupně si i ty dvě další dívky začaly uvědomovat něco, co předtím patrně neviděly: že výsměch druhému člověku může vycházet z vlastní nejistoty a z potřeby potvrdit si vlastní postavení.
Jak se to mohlo stát?
Neměnil jsem jejich školu. Neměnil jsem jejich minulost. Nemazal jsem jejich původní vztahy. Změnil jsem prostředí, ve kterém spolu byli nuceni fungovat, a především jsem změnil způsob, jakým v něm mohli sami sebe zažít. Honza dostal možnost být úspěšný v něčem jiném než v hokeji. Týna dostala možnost ukázat své skutečné schopnosti. A ostatní dostali možnost uvidět oba jinak, než je znali ze školy.
Právě v tom podle mého názoru spočívá jeden z důležitých mechanismů prevence a řešení výsměchu a šikany. Ne pouze v zákazu určitého chování. Ale ve změně vztahů, sociálních rolí a především ve změně způsobu, jakým dítě vnímá samo sebe i druhé.
Uvědomme si, že dítě v rámci duševní hygieny „utíká“ z jednoho kolektivu – tedy především z velkého školního k menšímu, kroužkovému – až k intimitě osobního, obvykle zcela anonymního, pseudosociálního virtuálního prostředí.
Nezralé vnímání dítěte ovšem nevnímá, že svou skrytou identitu bezděčně vyměnilo za velký nátlakový nástroj mnohdy i fatálního sebedestruktivního zkresleného sebehodnocení. Tedy je nezbytné, aby dítě mělo ke svým schopnostem a talentům, které by mělo rozvíjet a které bývají v jednotlivých kolektivech odlišné, zdravý náhled. Aby jen nekopírovalo ostatní, jen se s ostatními nesrovnávalo, ale rozvíjelo své zdravé sebevědomí a svou osobnost.
Jak toho lze docílit a jaké techniky by dítě mělo použít nebo se je naučit používat, se věnuji v samostatné kapitole, kterou budu publikovat. S využitím jednoduchých technik by podle mého názoru bylo možné významně omezit některé mechanismy, které ke vzniku nejen šikany přispívají. Pokud přestaneme klást takový důraz na výkon, jak je kladen ve škole nebo v rodině (nezralá očekávání rodičů o naplnění vlastních nesplněných snů svými dětmi), a začneme dítěti dávat prostor pro utváření a upevňování jeho sebevědomí, budeme jej respektovat jako jedinečnou lidskou osobnost.
Mám vytvořený poměrně velmi podrobný test, který pomůže rodičům orientovat se v tom, jaké aktivity a prostředí mohou být pro dítě vhodné, jaké aktivity by dítě v rámci zachování duševní hygieny mělo realizovat a v čem by tomu mohli sami rodiče přispět. Protože v samotném důsledku se jedná i o duševní hygienu jejich. aVrátím-li se zpět k volbě, má-li být dítě doučováno, jak, kdy a kým, mohu jen odkázat na své pedagogické zkušenosti, platné a realizované v mimoškolním vzdělávání a výchově úspěšně již od roku 2017. Velkou roli v nich hraje osobní pohovor s rodiči i žákem odděleně, společně a pak i výběr kolektivu a kombinace jednotlivých žáků pro kurzy doučování.
Záměrně na tomto místě nezmiňuji prozatím jednotlivé techniky práce s dětmi. To připravuji do samostatných kapitol.
