Článek
Můj praděda Václav Glozl přežil ve svém mládí takové hrozné utrpení, že já do své nejdelší smrti nepochopím, jak něco takového může člověk vůbec přežít. Zkusím jeho život popsat trochu chronologicky, ačkoliv z vyprávění jeho potomků se leckteré podrobnosti jeho života ztratily. Nikdo z jeho potomků nebyl natolik kulturně na výši, aby jeho pohnutý příběh natočil nebo zapsal. Dnešní organizace Paměť národa by za tak silný příběh byla moc ráda, ale co budou dělat s torzem, které z příběhu zbylo? Druhá stránka věci je ta, že kdyby mí předkové kompletně natočili či zapsali celý pradědův příběh, mohli by mít oplétačky s komunistickým režimem. A třeba se toho báli.
Rodokmen Václava Glozla mám zpracovaný až někam do 18. století, bylo by to na delší povídání. On sám se narodil v Dobré u Přibyslavi a celkem jich bylo doma 11 sourozenců včetně těch, kteří se nedožili dospělosti. Václav se narodil 14. září 1892 a zemřel v červenci 1975, což mě jeho dlouhověkost překvapuje, když měl z prožitého utrpení trvalé následky na těle i duši a nikdy se z toho nezotavil.
Po konci první světové války se Václav dostal do ruského zajetí na dalekou Sibiř. Ale my si už nepamatujeme, jakým způsobem se tam dostal a proč. Tady děkuji badateli Štěpánu Černouškovi, který mi pomáhá především s Tomášem Glozlem, zakladatelem Interhelpa. Pan Černoušek se podíval na Václavův příběh a vyslovil teorii, že Václav Glozl se mohl dostat do ruského zajetí na Sibiř jako voják Rakousko-uherské armády. Logiku to dává, ale důkaz v ruce nemám. V celém Václavově následujícím příběhu jsou bílá místa, která jsem od pamětníků už nedokázal zrekonstruovat.
Až moje dcera Lenka nedávno vypátrala, kde ležely tyto zajatecké tábory. Byly to tábory až daleko za Bajkalem. Z těch míst k nám domů je to podle mapy po silnicích něco okolo 8000 kilometrů přes celou nehostinnou Sibiř. Na dobových fotkách zajatecký tábor vypadá jako selanka. Jenomže Václav líčil něco zcela odlišného, z mnohých prožitých hrůz se už nikdy do nejdelší smrti nedokázal duševně vzpamatovat. Nabízí se domněnka, že dobové fotky mají funkci lživé propagandy. Z historie už to známe velice dobře. Když se přesuneme do II. světové války, tak v roce 1944 byl nacisty v Terezíně natočen propagandistický film Vůdce daroval Židům město. Ve stejném roce navštívila koncentrák delegace Červeného kříže. Delegace opět podávala svědectví o selance pro obyvatele tábora, protože nacisté delegaci předvedli největší Potěmkinovu vesnici široko daleko. Navíc to bylo už poté, co v Terezíně zemřely tisíce lidí na hlad a nemoci. A v jiných koncentrácích v té době zemřely celkem už milióny! Nabízí se logická možnost, že tyto záběry jsou rovněž propagandistické.
Ale musím podotknout, že opravdu nemůžeme zjistit konkrétně, ve kterém zajateckém táboře Václav byl. Navíc se některé názvy táborů po sto letech změnily a na mapě jsem je už nenašel. Václavův tábor měl být pracovní, měli tam podle jeho svědectví zimu, málo jídla a dřinu s lopatou a krompáčem. Hygiena a zdravotní péče žádná. Úmrtnost tam musela být vysoká, protože Václav popisoval, jak se bachaři vyloženě bavili mučením a zabíjením vězňů. Například si bachaři namátkou vybrali jednoho zajatce, přivázali ho ke stromu, chrstli na něj kbelík vody a nechali ho zmrznout. Ten přivázaný volal o pomoc a když mu šel druhý člověk pomoci, tak tam bachaři přivázali i toho druhého. Očividně bachaři byli bolševici, protože Václav měl poté k bolševikům krajní odpor, kterým se v životě nikdy netajil. Možná ten tábor a zajetí souviselo přímo s bolševickou revolucí více, než s I. světovou válkou, což by také dávalo smysl. Po bolševické revoluci se v Rusku rozmohl hladomor a občanská válka. Navíc režim pronásledoval a věznil řadu cizinců, protože každý cizinec byl pro režim hned podezřelý z případné podvratné činnosti. To se nedělo až za Stalina! To začalo už za Lenina! I tohle mohl být důvod, proč byl Václav uvězněn v šílených likvidačních podmínkách.
No a nakonec se Václavovi podařilo ze zajetí uprchnout! On utekl ve skupince několika vězňů, každý musel utíkat jiným směrem, aby je pronásledovatelé nechytili dohromady. O osudu těch ostatních utečenců už se samozřejmě nikdy nic nedozvěděl. Moje dcera Lenka říkala, že pravděpodobně tábor nemusel být ostře hlídaný, poněvadž útěk v zimě do nehostinné Sibiře se pro uprchlíka rovnal jisté smrti. V té části Sibiře, přes kterou prchal, se mohou vyskytovat rekordní mrazy až do -50 stupňů. A když nemáte potřebné oblečení, obuv, žádné jídlo, a před vámi jsou vyšší tisícovky kilometrů nehostinnou krajinou, kde žije i divoká zvěř, tak v podstatě nemáte šanci přežít. Však taky Václav uprchl z tábora v zimě a pamětníci vyprávějí, jak měl navždy na tvářích a ušních boltcích fleky od omrzlin, které utrpěl. Když jsem restauroval Václavovy černobílé fotografie a umělou inteligencí je nechal obarvit, fleky na tváři pochopitelně vidět nejsou, ale nebudu odbočovat. Mám i hypotézu, proč Václav ze zajetí uprchl zrovna v zimě, ale ta hypotéza se nedá ničím dokázat: Pokud měl Václav ve své cestě zamrzlý Bajkal, tak přejitím zamrzlého jezera, které nemusel v létě obcházet, si mohl ušetřit třeba i dalších 1000 kilometrů navíc, možná i více, vzhledem k terénu, který je okolo jezera.
Jakmile Václav utekl ze zajetí do nehostinné krajiny, po čase se dostal k osamělému stavení, kde žila jedna starší vdova. Vůbec byl zázrak, že se ho nebála, když on u ní doma ruštinou s českým přízvukem žádal o pomoc! Cizí mladý kluk ve vězeňském mundúru. Ona se ho opravdu nebála a pomohla mu tak, že mu v podstatě doslova zachránila život. Jinak by jeho příběh určitě vyhasl a dnes bych ani já o něm nemohl psát. Vdova dala Václavovi oblek po svém zesnulém manželovi, který se do mrazu lépe hodil a nebyl tak nápadný jako vězeňský mundúr. Dala mu najíst a na cestu mu dala čerstvý pecen chleba do nějakého asi ručního zavazadla. Vysvětlila Václavovi, jak vypadá okolní terén, kde najde trať, jakým směrem je nádraží a podobně. Už se však ve vyprávění pamětníků nedochovala jména lidí a názvy obcí, kudy Václav putoval. Tady máme bílá místa. Václav na její radu u trati po čase odchytil nákladní vlak. Na vagónech byly jakési schůdky a nad nimi stříška, kde Václav mohl skrytě cestovat. Jen si musel dávat pozor na spánek, protože při stání ve stanici by ho mohli lehce objevit jako podezřelého cizince a opět zatknout. Byla přece občanská válka a každý cizinec byl pro bolševický režim podezřelý. Václav vyprávěl, jak se vlakem nejdříve dostal na nějaké nádraží, kde náklaďák zastavil a Václav se musel nenápadně dostat do jiného vlaku, aby mohl pokračovat dál. Jenže jak byl na nádraží mezi lidmi, jeho čerstvý bochník chleba od vdovy tak moc voněl, že mu ho lidé okolo chtěli ukrást. Byl přece v Rusku tehdy hladomor. Václav viděl, že proti němu stojí přesila, tak ve strkanici přehodil tašku s bochníkem přes stojící vagón na druhou stranu, kde lidé nestáli. Mezitím se musel rychle proplazit pod vagónem na druhou stranu za bochníkem. Tak se Václav zbavil svých lupičů, popadl bochník a schoval se do druhého nákladního vlaku, který se údajně už rozjížděl. Tak se opět zachránil od smrti hladem, ale ještě zdaleka neměl vyhráno.
Na cestě ho potkaly nemalé útrapy a nemohl pořád jen cestovat schovaný v nákladním vlaku. V pusté sibiřské krajině žili medvědi a jiné šelmy. Václav popisoval, jak například prchal před medvědem. Neustále mu od šelem hrozilo nebezpečí, kdykoliv se ocitl v otevřené krajině. Ve dnech, kdy Václav už dlouhodobě trpěl hlady, si opatřil pokrm různým improvizovaným způsobem. Například uviděl na louce sedící hejno ptáků. Vzal si kámen, hodil jej do hejna a jednoho ptáka zasáhl. Toho se poté rozhodl syrového sníst, z čehož ovšem dostal silné bolesti břicha. Anebo když putoval už v jarní a letní krajině, tak si dokázal svépomocí rozemlít kamenem natrhané obilné klasy. Vzniklou drť, která měla k mouce daleko, sice snědl, ale směs z něj velice rychle vyšla i s krví.
Václav popisoval názvy obcí, kterými procházel, ale žádný konkrétní název se v rodinném vyprávění nedochoval. Předpokládáme, že musel mezi lidmi ve vesnicích prosit o pomoc ohledně potravin, ale tím se vystavoval možnému zatčení, když bylo každému jasné, že on není rodilý Rus. Možná měl Václav intuici na lidi, kteří ho nezradí a mohou mu pomoci. Každopádně popisoval, kolikrát byl během svého cestování pronásledovaný. Václav se nakonec vrátil v zuboženém stavu do své rodné Dobré. Když uprchl ze zajetí, byla zima, a když se vrátil do Dobré, bylo tam už po žních.
Chudák Václav měl z celého utrpení následky na těle i na duši. O jeho omrzlinách už jsem psal, ale později z podvýživy začal ztrácet i vlasy a zuby. Jeho duše se z utrpení také nikdy nevzpamatovala, ačkoliv Václav zemřel až v roce 1975. Tehdy nebyly zdaleka tak dobré léky na bolavou duši, jako jsou dnes, takže člověk musel depresemi a úzkostmi neustále trpět, anebo do sebe cpát sedativa, která však neléčí, jen následky tlumí. Václavova dcera, moje babička Jarmila, vyprávěla, jak někdy měl Václav natolik špatné spaní, že v noci během spánku roztrhal povlečení u peřiny. Očividně se mu muselo zdát o sibiřském utrpení.
Praděda Václav byl i vynikající muzikant, uměl hrát na trubku a v Přibyslavi hrával na zábavách lidové písničky. Možná hrával i svatby a pohřby, to se mi nepodařilo zjistit. Jak Václav hrával v Přibyslavi na zábavách lidové písničky, tak si tam poprvé všiml své nastávající manželky Františky Horké. Ta pocházela z Přerova, její matka také, a Františka pracovala ve Vídni jako slečna na hlídání dětí. Takže byla zvyklá z Vídně na úplně jiné poměry, než někde na vesnici v Dobré či v Přibyslavi. Už jen to, že byla v Přibyslavi na zábavě úplně první holka, co tam přišla oblečená v kalhotovém kostýmu. Možná i tím na sebe Václava upozornila. Navíc velice moderně i smýšlela a později, jak budu psát, během 2. světové války měla pro strach uděláno. A jak se Františka Horká z Přerova a Vídně dostala do Přibyslavi? Ti Vídeňáci, u kterých ona pracovala, měli totiž v Přibyslavi nějaké příbuzné, za kterými jezdili na návštěvu i s Františkou. Známí říkali Václavovi, ať si hlavně nemyslí, že taková holka na úrovni za ním odejde někam na vesnici. Říkali mu, že na ni nemá. Ale znáte to, jak se rádci mohou někdy mýlit. Františka Horká se nakonec stala mou prababičkou. Narodila se 15. prosince 1904 v Přerově a zemřela 13. dubna 1964 v Dobré 14. Těmto manželům se narodily nejdříve tři dcery, první Františka, které jsme celý život říkali Fanynka, druhá Vlasta a třetí moje babička Jarmila. Poté se manželům Glozlovým narodili ještě dva synové, ale ti umřeli v dětském věku na černý kašel. Pamětníci vyprávěli, jak po smrti svého syna vzal Václav do ruky malou, bílou, dětskou rakev a nesl ji pěšky do Přibyslavi do kostela.
Moje prababička Františka Glozlová, rozená Horká, ta se ničeho nebála a byla velice pokrokovou ženou, jako později její dcera, moje babička Jarmila. Františka prokázala největší odvahu za 2. světové války. Tehdy byla praxe taková, že za protektorátu a za války se musela odvádět ze statků zvířata pro potřeby nacistů, takže lidé se snažili podplácet přibyslavské četníky, aby mohli chovat nějaká zvířata načerno. Tak museli odvádět zvířata na válku moji pradědové z Dobré a z Modlíkova. No a Františka Glozlová se nebála chovat načerno například pašíka a stejně tak načerno uspořádat zabijačku. To nebyla legrace, za to mohl být ve válce trest smrti! Jenže Václav byl už po zážitcích ze zajetí natolik duševně úzkostlivý, že už k zabijačce odvahu neměl. Během noční tajné zabijačky utekl někam daleko za vesnici a nechal manželku s dcerami všechno odpracovat. Vrátil se až ráno, když bylo všechno hotovo. A takovému praseti při tajné porážce se vařily různé tlumící byliny, aby bylo omámené a pokud možno vůbec nekvičelo. Možná právě proto měl praděda Václav u sebe doma v podnájmu četníka Ondřeje Otevřela s rodinou. Ondřej Otevřel sice naoko sloužil nacistům, ale ve skutečnosti skrytě pomáhal ohroženým Čechům.
Další odvahu Františka projevila při černém převozu potravin napříč republikou. To si takhle odložila svůj kalhotový kostým, vzala si dlouhou sukni a s dcerami jakoby jela na návštěvu do rodného Přerova za rodiči. Přitom v dlouhé sukni například pašovala máslo pro své rodiče a odtamtud si zase do Dobré přivezla řepu cukrovku, kterou pak doma pěstovala na cukr. Lidi z vesnice kdysi říkali, že ten Václav musí být asi pod pantoflem, když mu žena jako první na vesnici nosí kalhoty. Ale ve skutečnosti on ji měl nadevše rád a celá rodina pro něho byla vždy na prvním místě. Nakonec Františka zemřela, když jí bylo pouhých 59 let, protože byla diabetik. Je to smutné, když člověk ví, že dnes by ji mohli lehce léčit a výrazně jí prodloužit život. Václav byl potom bez Františky opravdu nešťastný a tak se mu stýskalo, že například vzal ze skříně její šaty, rozložil je na posteli a objímal je.
Když se vrátím do 2. světové války, k Václavovi se váže ještě jeden jeho zážitek, který souvisí s tragickou událostí ohledně generála Luži. Příběh generála Luži byl už mnohokrát zpracován a v Přibyslavi je Luža jako místní celebrita. Zasloužil se o to hlavně Lužův syn, který o svém otci mluvil nekriticky a vybudoval mu určitý kult osobnosti. Jenže já se kloním spíše ke kritickým badatelům kteří poukazují na fakt, že generál Luža nepomohl odstranit ani jednoho nacistu, navíc kvůli jeho vrstvení chyb nakonec v Hřišti a v Přibyslavi zbytečně zemřela řada českých občanů. Takto tragicky zemřel i Ondřej Otevřel, který bydlel u mého pradědy Václava v podnájmu, i se svou manželkou a malou dcerkou. Nedávno se o Václavu Glozlovi a jeho dceři Fanynce objevila zmínka zde v článcích od pana spisovatele Jurmana.
Zde uvedu chronologicky citáty z knihy Stíny v nás od Hynka Jurmana, které se vážou k naší rodině a rodině Otevřelových žijících u pradědy v podnájmu. Ale kdo chce znát víc, případ je v knize rozpitván do detailů. Citáty zveřejňuji s laskavým svolením od pana autora:
„Luža a Koreš vyšli z lesa od Žižkova Pole, na zádech nesli batůžky a zčernalé ešusy. Generál měl na sobě kabát, klobouk a vysoké šněrovací boty, Koreš šel v polobotkách. Pan Glozl z Dobré pracoval zrovna s rodinou na svém pozemku, i v dešti přeorával bramborové pole a neznámí ho upoutali. s těmi ešusy byli strašně nápadní, hospodář je okamžitě měl za nějaké uprchlíky a divil se, že jdou za bílého dne tak veřejně a bez obav. Oslovil je proto rusky, ale oni kupodivu odvětili dobrou češtinou a ptali se na cestu do Hřiště. Pan Glozl jim poradil a ještě doporučil, aby se vyhnuli letišti.“ „Starosta teď dostal strach, a rozhodl se zajít do hostince a dát jim vyplnit policejní přihlášky. Listonoši je pak může svěřit se zpožděním, ti lidé budou dávno pryč a sám tak bude krytý. Radí se ještě s rolníkem Krejčím, co má podniknout, aby nikomu neuškodil. Rozhodl by se jinak, kdyby se Koreš nevyptával zrovna na to letiště? Mohly se osudy změnit, kdyby se pan Glozl nezmínil o letišti a nepřivedl tak Koreše na nápad něco zjistit?“ „Od které doby se četníci bojí? směje se Honzová a navrhuje, ať se četník jen projde kolem hospody, že se možná cizinci ztratí a on nebude muset zakročit. Navrátilovi se rada nelíbí a volá od starosty na přibyslavskou stanici, kde žádá vrchního strážmistra Bohuslava Mečíře o posilu. Jmenovitě se ptá po Otevřelovi.“ „Mečíř zatím telefonuje z kanceláře obecního úřadu na četnickou stanici a žádá strážmistra Hörnera, aby do hostince vyslal soudní komisi, že tam jsou dva zastřelení cizinci. Hörner a Otevřel pak komisi obstarali.“ „V té době byli na četnické stanici v Přibyslavi zařazeni vrchní strážmistr Bohuslav Mečíř, štábní strážmistr Josef Navrátil a strážmistři Stanislav Kunderka (1912 - 1944), Ondřej Otevřel (1912 - 1944), Jiří Hörner a Josef Verner.“ „Ondřej Otevřel bydlel v nedaleké vesničce Dobrá u Glozlů v č. 14, zrovna u těch, kteří před časem vysvětlovali Lužovi jeho poslední cestu. Ivo, tak já jdu do služby, zavolal na svou dvouletou dcerku. Původně měl mít volno, ale nastoupí za Navrátila. Spěchá, bramborový guláš ani nedojí. Dcerka přiběhla, táta ji zvedl do náruče, dal jí pusu a šel. Viděla ho naposledy… Otevřel a Kunderka byli odpoledne v obchůzkové službě. Hörner držel pohotovost na stanici.“ „Nakonec byl napaden v chodbě Ondřej Otevřel, jenž měl službu v biografu a teď se vracel na stanici. Snažil se bránit, ale marně. Zajatci v kuchyni, Hörner a Sojka, slyšeli rány, nadávky a také plácání jeho gumového pláště o zeď. Zadržení byli podle vzpomínek Bedřicha Vokurky hned fackováni.“ „Marně prosil strážmistr Ondřej Otevřel, že má rodinu, že ve Hřišti nebyl a že se hned přidá k partyzánům.“ „Po krátkém tichu byli strkáni po schodech Mečíř, Kunderka a Otevřel. Ti už věděli, co je čeká, a tak se zoufale i se svázanýma rukama bránili. Otevřel měl ruce rozedřené od drátu, jímž byl spoután. Podle rodiny Vokurkovy marně nabízel své síly ve prospěch odboje. Opět zarachotily výstřely a Hörner na sobě ucítil váhu těl svých druhů.“ „Po chvíli zavolal o pomoc, ale nikdo se neozval. Odvalil tedy ze sebe těla Mečíře a Otevřela a pokusil se ze sklepa uniknout.“ „Na uhlí byla nalezena mrtvá těla vrchního četnického strážmistra Bohuslava Mečíře a četnických strážmistrů Ondřeje Otevřela, Stanislava Kunderky a Karla Sojky.“ „Ondřej Otevřel (20. 11. 1912) byl pochován v Dědicích u Vyškova. „Nikomu neuškodil, spíš hodně lidem pomohl. Řekl třeba: Já k vám přijdu zítra. tak ať se dotyčný schová!“ Tak ho hodnotí po létech pamětník Ladislav Hladík.“ „Karel Sojka, nadšený přibyslavský divadelník, byl pochován v Přibyslavi. K Hladíkům chodíval poslouchat Londýn. „Těch dvou byla největší škoda,“ říká na adresu Otevřela a Sojky Ladislav Hladík.“ „Pohřeb fotil tajně Jan Vencálek, aparát měl ukrytý pod kabátem. A tak ještě dnes můžeme na méně kvalitních fotografiích spatřit vystavené rakve, jejich převoz kočáry na nádraží, vidíme špalír četníků, smuteční průvod i paní Otevřelovou, kterak kráčí za rakví svého manžela.“ „Přibyslavský kronikář Jindřich Vodička zaznamenal všeobecné mínění ve městě do dvou bodů: 1. Štábní strážmistr Karel Sojka byl do události dne 26. 10. 1944, která pro něho skončila tragicky, nešťastnou shodou okolností vtažen. 2. Celé město litovalo nesmírně bodrého kamaráda, dobrého vlastence a dobrosrdečného četníka atletického vzrůstu, Ondřeje Otevřela.“ „Lidé, kteří znali četníka Otevřela, jenž varoval uprchlíky z totálního nasazení, nikdy neuvěří, že právě on sloužil fašistům. V jejich očích pomáhal českým vlastencům své uniformě navzdory a jeho poprava byla jen sprostou vraždou nevinného.“ „Pokud Radomír Luža v dubnu 1999 tvrdil, že na četnické stanici v Přibyslavi nesloužil žádný Otevřel, ani Ondřej, šlo o tvrzení překvapující. Třeba byl prostě u vystřílení četníků, formálně té popravě dokonce velel, ale vůbec se o jejich osoby nezajímal, napadne nás. Trochu překvapující, snad každý člověk by se zajímal, koho vlastně zastřelil, ale třeba byl Luža výjimkou… Při studiu dobových materiálů se však ukázalo, že po válce byl Luža žalován vdovou po četníkovi Sojkovi i vdovou po četníkovi Otevřelovi a při té příležitosti padala jména obou četníků velmi často. Musel si ta jména pamatovat! Vdovy po obou četnících se v roce 1947 dožadovaly satisfakce a Luža žádal dopisem ze dne 9. 6. 1947 intervenci, aby nemusel před soud.“ „O výslechu přibyslavských četníků se Luža rozepsal ještě po 59 letech. Píše o nich: Jednali jako vrchnost, které se osud českého národa netýkal… byli přezíraví až arogantní… Kunderka byl až cynický… Sojka přišel ke mně a zvýšeným hlasem mne začal vyslýchat… bylo to horlivé služebníčkování… Ještě o rok později označil přibyslavské četníky za arogantní vrchnost a dodává: Kdyby kterýkoliv z četníků odsoudil tuto vraždu a nabídl, že s námi bude spolupracovat, vzali bychom ho s sebou. Ve skutečnosti je svědecky doloženo, že četník Otevřel okamžitě odsuzoval zákrok v Hřišti a že se exekučnímu komandu právě on nabízel, že se k partyzánům přidá. Jeho nabídka nebyla přijata. Luža ho nechal bez viny zavraždit a po šedesáti letech popírá jejich nabídku.“ „Starosta Hřiště Jaroslav Honza byl souzen ve dnech 19. a 20. prosince 1946 mimořádným lidovým soudem v Přibyslavi v budově Lesního družstva… Mezi svědky lze najít jména Radomír Luža, Jan Sec, Zdenka Otevřelová…“ „Budoucí četník Ondřej Otevřel se narodil 20. 11. 1912 jako devátý ze třinácti dětí. Když mu bylo sedmnáct, jeho otec se zastřelil. Ondrovi po něm zůstalo dvacet měr polí, ale chlapec sedlákem nebyl dlouho. Dobře vařil a pekl, toužil mít hotel nebo cukrárnu. Sestra se však vdala za četníka Šindelku a ten brzy Ondřeje ovlivnil. Četníci se se nemaj špatně, slýchával od něj a poslechl. Nemohl tušit, co mu uniforma přinese. Absolvoval školu a v roce 1936 se skutečně k četníkům přihlásil v Hranicích na Moravě. Nejdříve sloužil v Horní Bečvě, pak měl být přeložen kamsi k Tišnovu. Nakonec z toho byla osudová Přibyslav. Ondřej zde získává přezdívku „Hanák“ a k ní brzy nálepku slušného a spolehlivého člověka, vlastence. Varuje lidi před možným nebezpečím a některé zachrání před nejhorším osudem. Po válce jde rodině mnoho lidí děkovat za svou záchranu, jak dosvědčí paní Františka Hánová (Vltava, 29. 9. 2002). V září 1942 se Ondřej žení a příštího roku se dočká narození dcery Ivy. Zastřelení dvou mužů jeho třemi kolegy v Hřišti přineslo stísněnou náladu na celou četnickou stanici. Ondřej se nechá slyšet, že udělali chybu, že by sám postupoval jinak. Už delší dobu uvažuje, že se zapojí do odboje. Ale jak? Žádní partyzáni tu široko daleko nejsou… Po přepadení stanice se skutečně nabízel partyzánům, že půjde s nimi. Potvrdil to očitý svědek Bedřich Vokurka i přeživší četník, i když na události vzpomínal jen nerad (ČR 3 Vltava, 22. 9. 2002). Traduje se, že poslední slova Otevřelova zněla: „Nejsem ničím vinen, mám ženu a dítě!“ Příliš chabé důvody pro nelítostné mstitele… Večer se polaskal s dcerkou, večeři ani nedojedl. Ráno se ze služby nevrátil. Místo něj zabušil u Glozlů přibyslavský starosta. Těžce hledal slova, jak s pravdou ven. Mladá vdova se zmohla pouze na nářek (Hánová, 17. 3. 2002). Nejhrůznější cesta jejího života vedla do márnice. Na čele jí navíc zbylo Kainovo znamení. Jako by se její muž něčím provinil. Jako by ona sama zavinila něčí smrt! Dceru Ivu později ani nevezmou do Pionýra a vdova Otevřelová také o manželovi uslyší: „To byla pěkná sviňa, když ho zastřelili partyzáni!“ (ČR 3 VItava,29. 9. 2002). Co jsou platná slova uznání v městské kronice a podobně znějící slova od pamětníků, od sousedů? Raději se z Přibyslavi odstěhovala. Pryč z těch hrozných míst, která ji vzala milovaného muže. Co zůstalo nešťastné ženě? Manželova fotka pořízená krátce před smrtí a jeho šavle, která se nosila k slavnostní uniformě. A dcera, která začne pít…“
Konec citátu z knihy Stíny v nás.
Připojím ještě vzpomínky mojí babičky a maminky, čili Václavovy dcery a vnučky na rodinu Otevřelových v Dobré u Přibyslavi. Moje babička Jarmila vzpomínala, jak ještě vozila kočárek s tou malou holčičkou, dcerkou manželů Otevřelových.
Četnická stanice byla v Přibyslavi v domě pana Vokurky, dole byl nějaký obchod a nahoře v patře stanice. Pamatuji si, jak v 80. letech byla v přízemí hračkárna, kde jsem jako dítě mlsně koukal do výlohy a s Pavlem Vokurkou jsem byl osm let na základce ve třídě. Ale teď zpátky do války:
Paní Otevřelová s holčičkou Ivou se po rodinné tragédii odstěhovaly z Dobré do Vilémova. Byl to přízemní domek se žlutou fasádou po pravé ruce hned za odbočkou, když se jelo z náměstí dolů směrem k zámku. Moje babička Jarmila Glozlová tam jezdila „k tetičce na prázdniny,“ pomáhala hlídat tu holčičku. Paní Otevřelová, když Václava prosila, že by si přála jednu z jeho dcer do Vilémova na hlídání, nikdy neřekla, jestli by mohla přijet Fanynka, nebo Vlasta. Vždycky řekla: „A mohla by přijet Jarmilka?“ Přitom žádný příbuzenský vztah mezi Glozlovými a Otevřelovými nebyl.
Teď střihnu do přelomu 70. a 80. let. Když moje mamka Jarmila, Václavova vnučka, byla se mnou těhotná, tak chodila na prohlídky k MUDr. Janovskému, kde dělala zdravotní sestru právě dcera paní Otevřelové Iva! Takže si tam ženy vždycky vyměňovaly vzájemné pozdravy. A když střihnu do poloviny 90. let, tak jsem jako čerstvý konzervatorista měl koncert se Stamicovým komorním orchestrem, který řídil můj pan učitel Zdeněk Němec, velice významná pedagogická osobnost. Koncert jsme měli právě ve Vilémově na zámku. Toho využila moje babička Jarmila a maminka Jarmila, svezly se s námi na koncert do Vilémova a ještě před koncertem se šly s paní Otevřelovou rozloučit. Paní Otevřelová už byla pouze ležící, nikdy po tragickém válečném ovdovění se už nevdala, a její dcera, zdravotní sestra, se o ni tehdy starala.
Také jsem viděl film Útěk ze Sibiře z roku 2010. Děj filmu je jiný, ale praděda Václav popisoval některé věci na Sibiři stejně. Dokonce on měl ledacos horší, než tyto filmové postavy, protože prchal zcela sám a předpokládám, že měl před sebou delší trasu. Já do nejdelší smrti nepochopím, jak to mohl přežít!
Níže je odkaz na mé osobní stránky, kde Václavův příběh obohacuji o podrobnosti ze života naší celé rodiny a je tam i fotogalerie a další související odkazy. Krom toho je tam omáčka z rodinných příběhů, které nic neřeknou těm lidem, kteří nás osobně neznají.
Zdroj:
