Článek
Vážený čtenáři,
dovoluji si vám darovat tento spis, svědectví o mém minulém a současném životě a o velké proměně, která nastala po mém obrácení k Pánu Ježíši Kristu, mému Spasiteli a Bohu, kterého vyznávám. Jedná se o popis toho zásadního, co se odehrálo a odehrává v mém životě a co nejcennějšího jsem kdy poznal. Proto jsem přesvědčen, že tato má autobiografie stojí za vaší pozornost. V textu najdete také čísla v hranatých závorkách odkazující k citátům na konci mé knížky. Věřím, že poslouží k lepšímu pochopení celého spisu, ale teď již slíbené svědectví mého života:
Narodil jsem se do rodiny, která neznala Syna Božího, Mesiáše světa, ale moji prarodiče byli římští katolíci a z počátku měli zájem mne vychovávat v duchu katolicismu. To činili od mého narození do doby, než hlavní vliv v duchovní výchově převzali moji rodiče. Do té doby mne prarodiče stihli pokřtít jako malé miminko, v útlém dětství se mnou několikrát navštěvovali pobožnosti v kostele a vedli mne k nejrůznějším prvkům tzv. lidové zbožnosti, kterou jsem stejně vnímal jako jakousi pohádkovou-magickou hru pro děti, brzy pod vlivem rodičů jsem ji opustil a nadále jsem si ji zlehčoval.
Zhruba v mých pěti letech mě můj otec oprostil od břemena všech náboženských pověr a dogmat, však nedovedl mi nabídnout nic lepšího než materialismus, tuto víru ve věčnost hmoty a Boží neexistenci. V té době jsem se začal učit hrát na housle a počal jsem vážně uvažovat o otázkách, které si pokládá snad každý člověk: Odkud kráčím? Kdo jsem? Kam jdu? Jaký je hlubší smysl veškerého mého pozemského činění? Asi v sedmi letech během domácího houslového cvičení jsem zneklidněn odložil housle a začal se otce ptát na tyto otázky, které mě stále silněji zaměstnávaly. Táta se snažil dávat uspokojivé odpovědi, ale poznal jsem, že má v srdci rovněž mnoho nezodpovězených otázek jako já. Jeho odpovědi se týkaly spíše dočasného nynějšího života, ale já v otázkách mířil dál. Ptal jsem se, co ze mne zbude po mé smrti? Co bude i s mými kostmi, co bude s prachem, ve který se nakonec promění? Když jsem si uvědomil tu nicotu, do které směřuji i se vším svým pachtěním, zvolal jsem: „Proč se zde s houslemi tak namáhám, když nakonec ze mne nezbudou ani kosti?“, rozplakal jsem se, složil ruce, táta na mne mohl jen smutně hledět, byl v koncích, nemohl mi dát odpověď.
Následující tři roky jsem žil v tomto nešťastném duchovním vakuu, materiál na jeho vyplnění se ani nenabízel, za své vzal i hlubší smysl lidské lásky, morálky, odpovědnosti a cíle práce, to vše se projevilo ve způsobech mého chování vůči lidem, zvířatům či přístupu k nejrůznějším věcem okolo mne. O pokoji v srdci a naplněném životě nemohla být ani řeč, tím méně jsem znal odpovědi na své dřívější otázky smyslu a směru existence. Rovněž jsem se nemohl spokojit s životním krédem svých vrstevníků a současníků v okolí, poněvadž jejich materialistické odpovědi na životní otázky samy o sobě plodily otázky další, problém neřešily, pouze ho odsouvaly dál. Žel, někteří se se svými životními postoji spokojili bez dalšího kritického přezkoumání, čímž došlo k mému filosofickému nesjednocení se s nimi a k myšlenkové i společenské izolaci od svých vrstevníků.
Moje matka byla po duchovní stránce jiného charakteru a v mých deseti letech jsem k ní duchovně přilnul v touze o osvobození se z dosavadní beznaděje života. Moje matka se zúčastňovala cvičení jógy se skupinou shromažďující se v našem městečku. Začala mě brát sebou a já počal do sebe vstřebávat nejen péči o vlastní tělo, ale i myšlení východních filosofií, které s jógou nedělitelně souvisí. Přisoudil jsem transcendentní rozměr své existenci a mému životnímu běhu jsem přidělil jistý význam. Byly mi předloženy subjektivní názory ohledně mého původu a cíle a to mi stačilo, abych získal aspoň nějaký materiál na vyplnění svého duchovního vakua. Vše se zdálo jednoduché, mohl jsem v duchovní oblasti volit jakoukoliv cestu vyhovující mé nátuře a otevřel jsem se novým světům, které byly vyšší a silnější než já. Pustil jsem se do praktického studia východních náboženství pod vedením těch nejznámějších českých i zahraničních učitelů např. manželé Tomášovi, T. L. Rampa aj. Začal jsem uvažovat a rozhodovat se podle zákonů minulých i budoucích životů, čili reinkarnace a karmy. Svá rozhodnutí ohledně každodenních věcí či dlouhodobějších životních plánů jsem svěřoval siderickému kyvadélku, knize s výklady snů či speciálním horoskopům. Snažil jsem se komunikovat s mimozemšťany a duchy svých zemřelých předků, aktivně jsem se zabýval psychokinezí, vizualizací, jasnovidectvím a magií, jezdil jsem do Prahy na setkání ufologů a nejuznávanějších jogínů, jezdil jsem i na jejich prázdninové pobyty. Denně jsem praktikoval transcendentální meditaci, poslouchal ezoterickou hudbu, i když k dostatečné astrální vizualizaci mi byl občas dobrý Vangelis či Enya. Cvičil jsem např. omlazovací tibetská cvičení, stravoval jsem se podle ezoterických teorií proudění energie, přestavěl jsem nábytek ve svém pokoji podle geopatogenních zón, moji rodiče vložili nemalé finanční prostředky do různé ezoterické a pavědecké literatury počínaje tibetskými spisy přes materiály New Age konče Dänikenem. Často jsem se svěřoval do péče vyhlášených lidových léčitelů, s upřímnou bázní jsem je na slovo poslouchal i v nejosobnějších oblastech svého života a v tom všem jsem spatřoval jedinou vlastní moudrost, pomoc, cestu, pravdu a životní chléb. Byl jsem skálopevně přesvědčen o tom, jak mi tyto věci prospívají, jak jimi vládnu, ony mi slouží k prospěchu a mám v nich vše dobré zaručeno. Pravdou však byl přesný opak, který jsem ale nebyl schopen jakkoliv vnímat a uvědomit si jej. I kdybych toho byl schopen, stejně bych neměl sám od sebe sílu přemoci tyto okovy a vymanit se bez následků z vězení okultismu.
O sobě jsem byl přesvědčen, že jsem superduchovní. Lidem chodícím do kostelů či příslušníkům jiných náboženství jsem přiznával poměrnou pravdivost jejich duchovních cest, ale sám jsem je považoval za překonané. Vždyť já jsem přece meditoval, věštil, měl kontakty s duchy a rozhodně bych nevěřil na takové pověry, jako je třeba peklo či jedna Pravda a cesta ke spasení. Zlehčoval jsem si tradiční křesťanství v čele se všemi církevními organizacemi. Jako záminku jsem používal i mnohé z toho, co se prokazatelně netýkalo učení i praxe křesťanů žijících v 1. století. Domníval jsem se, že historický Ježíš Kristus učil o okultismu, reinkarnaci, zdravém životním stylu apod. totéž, čemu jsem věřil já, a že až křesťanstvo v pozdějších stoletích zfalšovalo biblický text a vypustilo z něj tyto pasáže. Byl jsem přesvědčen, že jsem duchovně sjednocen s učením historického Ježíše Krista a proto pro mne byly relevantnější různé spisy východních náboženství, či New Age, než Bible. Veřejně jsem vyznával, že učení, jemuž věřím, jednoho dne ovládne celou Zemi a tehdy nastane vytoužená éra Vodnáře, Zlatý věk jakéhosi ráje na Zemi, kdy bude celý svět sjednocen ekonomicky, politicky i duchovně skrze univerzální náboženství, které bude směsicí všech původních náboženství. Jak hodně jsem býval v tomto přesvědčení posilován, když nějaký vysoký církevnický hodnostář v rámci mezináboženského dialogu vyřkl sbližovací gesto k nám, vyznavačům východních filosofií! Považoval jsem se za duchovnějšího při vědomí, že já už jsem na cestě dál a církve tuto duchovní obrodu teprve objevují. Přál jsem si, abych se dožil dne, kdy oficiální světové církve toto učení přijmou za své. Věřil jsem, že Ježíš Kristus je mimozemšťan, který přiletí na Zemi v UFO korábu právě v čase, kdy bude toto sjednocení světa dokonáno, a že tehdy nastolí svou vládu na Zemi, onen vysněný Zlatý věk ve znamení Vodnáře. Ach, kdybych býval jen tušil, jak jsem byl obelhán a o jakých hrůzných věcech jsem dychtivě snil! Později vám ukáži, jak i v tomto případě byla Pravda roztroušená do střípků a obalená cizím učením, což dohromady vytvořilo zcela lživou směs směřující úplně mimo Pravdu. Nepochyboval jsem o pravdivosti těchto okultistických proroctví, ale nebylo mi dáno poznat na jaké straně tábora ve skutečnosti stojím, čí dílo bude nábožensko-politicko ekonomické sjednocení světa a kdo bude jeho vládcem. Bible učí explicitně fakta o poměrech v budoucnosti, ale já jsem Bibli nemohl přijímat za absolutní zdroj z výše uvedených důvodů.
To jsem již studoval pražskou konzervatoř v oboru housle a jako všichni moji vrstevníci jsem dospíval z dítěte v dospělého muže. Něco mi ale toto dospívání kazilo a já po stránce duševní a inteligenční přestával prospívat. Rozum a logické rozhodování u mne přestávaly hrát roli v mém chování, jelikož podle východních filosofií jsem považoval rozum a logiku za překážku v pravém poznání absolutna. Vědomí existence bezpočtu vesmírných sil a bytostí, jimž jsem vydán na milost a nemilost a nad nimiž nemám moc, mne přivádělo k permanentní úzkosti, nejistotě, silnému svíravému stihomamu a pověrčivému fatalismu. Rozvinula se u mne víra ve vlastní víru, čili domněnka, že můj život se bude ubírat tím směrem, který si sám vybuduji ve svých myšlenkových vizualizacích. Realita byla ale opačná oproti všem mým vizualizacím, což mne naplňovalo o to větší panikou z budoucnosti. Odmítal jsem se ve škole učit různé teoretické předměty, poněvadž jsem je nepovažoval za duchovně užitečné, ani za důležité pro své příští převtělení, čímž se počal rapidně zhoršovat můj školní prospěch. Spojoval jsem se s různými okultními silami, abych převzal jejich moudrost a vyhnul se tak učení do školy i cvičení na housle, ale celý pád se nedal zabrzdit žádným okultním prostředkem, který jsem znal. Postupně jsem klesal na úroveň nesvéprávné a silně labilní trosky neschopné ani samostatně spravovat svůj život v pražském internátě zcela oddělený od domácího prostředí venkova. Změny byly znát i na mém těle. Pod vlivem indických učitelů jsem si nechal narůst dlouhé vlasy, které mi vlivem stresu začaly vypadávat. Jako člověk jsem byl stále více paranoický, uzavřenější, plachý a depresivnější. V mém hlavním oboru u houslí byla situace o to tristnější, že se u mne rozvinula palčivá tréma znemožňující mi jakoukoliv veřejnou činnost. Paralyzován jsem byl v houslích hned dvakrát, jednak neschopností veřejného výstupu, jednak také neschopností systematicky cvičit a zlepšovat svou interpretační úroveň. Houslovou hru jsem nevnímal po té fyzikálně akustické stránce, kdy samotná tvorba tónu je výsledkem logických fyzikálních zákonů ve spojení s přesně propočítanými pohyby obou rukou. Cvičení na housle bylo pro mne ezoterickou magií, při které hrály rozhodující role okultní síly. Namísto systematické houslové práce jsem se spojoval s různými bytostmi v astrálu, o kterých jsem byl přesvědčen, že bez jejich řízení a ovládání nic nezahraji. Následkem tohoto přístupu k věci jsem brzy přišel k drsnému poznání, že se ze mne stal profesionálně nepoužitelný člověk. V hlavě se mi ve stále častějších intervalech honily myšlenky na sebevraždu, potřeboval jsem se vyhnout zodpovědnosti za budoucí zkažený život, kdy jako dospělý člověk po škole nebudu nic pořádného umět. Nechtěl jsem nést dlouhodobé následky, marně jsem zápasil s časem, byl jsem již ve čtvrtém ročníku před maturitou. V ten čas moje profesorka houslí, proslulá hudební legenda Nora Grumlíková, vážně onemocněla a nemohla mě již připravovat dále až k absolutoriu v šestém ročníku. U maturity mě nechali profesoři z milosti projít s trojkou z houslí a přeřadili mě k jiné profesorce. Díky vstřícnějšímu přístupu některých profesorů k teoretické stránce maturity jsem prošel i skrze ni a ocitl jsem se na prahu pátého ročníku značně nezpůsobný pokračovat dále ve studiu. Nemohl jsem si ani naladit housle v přítomnosti svého kamaráda, abych se u toho strachy neroztřásl. Byl jsem si již plně vědom slepé uličky mého života, ale nevěděl jsem, kudy se z ní dostat ven. Mimochodem jakékoliv psychologické rady a rozbory mé osobnosti mi nepomáhaly, můj stav šel nezadržitelně směrem dolů. Nová paní profesorka byla sama podrážděnější, snadno se nechávala přimět k cholerickým výstupům, přičemž ve mně obdržela zcela neschopného studenta, o němž tvrdila, že i v Teplicích měla všechny studenty talentovanější, a že mé houslové snažení v žádném případě nemůže dobře dopadnout u absolutoria a tím více v samostatném profesním životě. Následkem toho ona byla ve stresu ze mne a já měl strach z ní. Ve třídě jsme se nemohli vůbec dopracovat jakýchkoliv výsledků.
Celou dobu mi však záleželo na tom, abych zlomil a změnil svůj životní směr a osobní stav. Stále jsem byl přesvědčen, že řešení pro mne leží právě v okultních a východních vědách a nemám úspěch jen proto, že je neumím správně aplikovat na svůj život. Však i kdyby mi někdo nabízel cestu ven z okultismu, nestál bych o ní, nebyl jsem schopen uvědomit si pravou příčinu mých komplikací. Biblickou terminologií by se dal takový stav označit za pokus vyhnat ďábla Belzebubem. Východní filosofie mi poskytovaly mnoho a mnoho cest, o kterých tvrdily, že všechny vedou k cíli, jakoby člověk stál pod kopcem, směřoval na vrchol a bylo jedno, ze které strany kopce stoupá nahoru. Každý den jsem zkoušel novou a novou variantu cesty, abych se pokud možno odrazil ode dna. Místo toho jsem se stále hlouběji propadal do bahna zániku nezávisle na použité metodě. Byly to stovky cest samospásy a jejich varianty možná dosáhly tisíce. Čas mi běžel, dostupné možnosti ubývaly, až jsem pojednou stál se složenýma rukama nad životem, o jehož trpkém konci jsem již byl přesvědčen. Už jsem neměl sil postupovat dále a zkoušet nové možnosti. Všechno selhalo, ukázalo se jako marné, byl jsem bez naděje, bez Boha a Spasitele, na konci se silami a snahami.
