Článek
Na tento okamžik čekal můj Pán a Stvořitel, kterého já jsem v té době vůbec neznal. Doslova v hodině dvanácté mi On sám posílá svou jedinou cestu záchrany, kterou On pro člověka připravil již před věky. Na internátě, kde jsem bydlel, kvůli něčemu ohledně školy přicházím za spolužákem Janem Mikešem do vedlejšího pokoje. Ten sedí v kroužku několika dalších spolužáků, má otevřenou Bibli a předčítá ostatním živá slova Boží o spáse, kterou Bůh připravil v Pánu Ježíši Kristu. V ten moment jsem byl vrcholně zasažen. Nikdo mi nemusel vykládat, že se mi nyní otevírá poslední cesta záchrany v životě vůbec, nepotřeboval jsem přesvědčování ani sáhodlouhé výklady, v onen okamžik jsem si to plně uvědomil sám. Slova mého spolužáka pro mne zůstávala v mnohém nesrozumitelná, co do obsahu, jelikož můj duchovní zrak byl zcela slepý vlivem předcházejícího způsobu života. Jedno jsem ale věděl: Mám jedinou možnost - chytit se tohoto záchranného kruhu, s největším skálopevným nasazením se ho držet a být tak zachráněn. Žádné větší podrobnosti jsem neznal, byl jsem ale vnitřně puzen k tomu, abych na skupinku přišel příště a s Honzou vedl duchovní rozhovory. Bylo to na konci pátého ročníku studia, kdy jsem měl své 19. narozeniny, ke kterým jsem se obdaroval koupí Bible s předsevzetím, že potřebuji tohoto biblického Boha přijmout za svého Stvořitele, Pána a Spasitele, číst denně Jeho slovo – Bibli, extrahovat z ní maximum pravd, myšlenek, principů a závěrů, které musím plně aplikovat na svůj osobní, duchovní i profesní život. To byla také jediná cesta záchrany, jež se mi nabízela. Nepochyboval jsem o tom, že Autor Písem svatých, pravý Bůh sám, začne své mocné projevy zjevovat na mém životě, protože skrze Jeho slovo a modlitbu k Němu jsem začal mít co do činění s vlastním Stvořitelem a Otcem, kterého jsem do té doby neměl šanci poznat … a od toho dne se začaly dít věci!
Na konci pátého ročníku konzervatoře má profesorka prohlásila, že mne nechce dále učit, a že není nikdo z profesorů, kdo by mě chtěl učit dále. Spolužák Josef Zedník, jenž mi byl v mnohém opravdu užitečným přítelem, když mne viděl uprostřed mé beznaděje, napsal za mne žádost o přestup k jinému pedagogovi, dal mi ji k podepsání a osobně dohlédl na to, abych ji doručil panu řediteli - sám jsem k tomu neměl už ani špetku odvahy a také by mě to samotného nenapadlo. Na konci pátého ročníku jsem dostal pětku z hlavního oboru houslí a v srpnu mě čekaly formální opravné zkoušky. Formální z toho důvodu, jelikož nikdo z profesorů nechtěl převzít neperspektivního jedince. V té době jsem poznal z Písem, že Bůh není jakousi vzdálenou, neosobní energií, ale že On je osoba a osobnost, stejně tak jako Jeho stvoření, já sám, jsem konkrétní osoba. Člověka jako osobu může stvořit zase jen Osoba sama, ne žádná mrtvá inteligence. Stvořitel a stvoření jsou dva subjekty, ne jeden, jak jsem doposud věřil, podobně jako hodinář není hodinkami a automobilový konstruktér není automobilem a nebydlí s ním v garáži. Naučil jsem se v modlitbě k Bohu přistupovat právě jako osoba přistupuje k Osobě, ne jako mrtvý stroj k dalšímu vyššímu mrtvému stroji. Osobně jsem se Mu svěřoval se svými myšlenkami, starostmi, problémy, načež jsem Mu za získané a osvětlené věci, jež mi zjevil v Písmech, děkoval, podobně jak je tomu v komunikaci mezi dětmi a rodiči. Věděl jsem, že pro Něj není nic nemožné a On, jakožto můj Stvořitel, chce pro mne jenom to nejlepší možné vůbec, věci, jež mi předtím ani na mysl nepřišly. Také mi dal poznat, že to nejlepší od Něj může z počátku být pro mne i krušné, ale nakonec i toto skončí mnohem hojně a požehnaně. S tímto vědomím jsem měl k Němu neochvějnou důvěru ve všech věcech, se kterými jsem se potýkal. Nic jsem si nenechával pro sebe, ze všeho jsem činil i Jeho záležitost, byl jsem si jist, že je-li se mnou Bůh s celým svým Písmem a mocí, nikdo a nic proti mně nezmůže v konečném slova smyslu. Stejně tak skrze Písma mi Otec dal poznat, že okultismus, ve kterém jsem neřešitelně vězel, musím bezpodmínečně beze zbytku odstranit ze svého života. Ne, že by všechny tyto okultní věci neexistovaly či nefungovaly, ale protože nebyly od Něj, byly zapovězeny např. Izraelskému národu a toto zapovězení podle Písem stejně tak platí pro mne, i pro lid všech věků a národů. Již dříve jsem se marně pokoušel osvobodit se z okultismu okultismem čili vyhnat ďábla Belzebubem. Tyto síly však byly mocnější než já a nešlo to. Nyní vyháněl ďábla Ten, kdo je silnější než já a zároveň silnější nad všechny ostatní mocnosti a síly. Vyhnal ho bez nějakých speciálních lidmi vymyšlených obřadů Svoji všemohoucí mocí, jež přišla po Jeho milostivém rozhodnutí o mé další budoucnosti. Měl jsem chvíli strach z ničivé odplaty těchto zlých mocností, kterým jsem najednou utekl z dosahu, ale o to více jsem byl nucen se upevňovat v přesvědčení, že tyto mocnosti nemohou zničit nikoho, kdo je pod Jeho plnou ochranou. O to naléhavěji jsem byl puzen zuby nehty se držet a zachovávat vše, co mi Bůh dával poznávat skrze Svá Písma, abych nezbloudil do dalších mylných cest. Byl jsem si jist, že nemohu obstát, pokud bych provedl jen částečnou výměnu starého za nové, stejně tak bych nemohl obstát, činil-li bych tuto proměnu sám z vlastní síly. Velká těžká hromada východní literatury, knih, časopisů, okultních pomůcek putovala do odpadkového kontejneru a stejně tak tvrdě jsem postupoval proti každé kvazi-duchovní myšlence v mé hlavě, která byla pozůstatkem těchto starých věcí a byla v rozporu s Boží pravdou v Písmech. Písma se mi stala konkrétním měřítkem pravdy a bludu. Zápas při vymítání starého zhoubného učení byl vysoce náročný, ale byl pro mne realizovatelný, protože síla k provádění všech změn již nepocházela ode mne, ale od mého Pána. Bez Něj by se v mém zjevném i vnitřním životě nic nemohlo pohnout k dobrému, pouze k horšímu.
Například Dänikenovy teorie, kterým jsem doposud věřil, jsem prohlédl jako jedny z mnohých univerzálních výkladů zvláštních archeologických nálezů. Jedna věc jsou holé informace z historie a archeologické nálezy jako takové, druhá věc je výklad získaných poznatků. Däniken používá svých teorií návštěv mimozemšťanů v prehistorii k podpoře svého pseudo-badatelského byznysu, jež ho dobře živí. Jím shromážděné informace o zvláštnostech v historii mohu klidně interpretovat způsobem, abych tím podpořil nějakou zcela odlišnou teorii o vzniku života a historii planety. Léta jsem byl mimo jiné přesvědčen, že jsem reinkarnovaný John Lennon, velice slavný hudebník, frontman skupiny Beatles. Měl jsem totiž jako dítě slabost pro Lennonovu hudbu a on byl v mnohém můj charismatický vzor. Častokrát jsem veřejně produkoval jeho hudbu s přístupem, jako by šlo o mou vlastní, a i svůj fyzický vzhled jsem korigoval podle něj. Ve společnosti lidí vyznávajících nauky dálného východu byla všeobecná znalost o tom, kdo byl kým v minulém životě i desítky inkarnací zpětně. Zajímavé bylo, že každý z nich byl aspoň někdy nějakou známou osobností. Kdybychom vzali všechny významné historické osobnosti z oblasti politiky, vědy, náboženství či umění, bylo by možné je dnes zkompletovat z dnes žijících lidí takřka v jednom státě, natožpak v celosvětovém měřítku. Jistá paní se při regresivní terapii dokonce dozvěděla, že jejím otcem před věky byl Zeus, aspoň mohla tuto blamáž prohlédnout dříve, než ostatní méně šťastní jedinci. Mně osobně k probuzení ze lži nestačil ani fakt, že Johna Lennona jsem zažil sedm měsíců před jeho tragickou smrtí, byli jsme tudíž současníci a nebylo možné, abych byl jeho inkarnací. Přesto jsem byl o tom přesvědčen a utvrzován svým okolím. Vyhovovalo mi věřit lži, poskytovala mi chabou berličku před úplným rozkladem osobnosti a ztráty identity, však nedovedla budovat identitu mou vlastní, ale úplně někoho cizího ve mně. To byla daň, kterou jsem musel platit až do chvíle, kdy Bůh sám dokázal zlomit toto jho. Osvobodil mne od silného Lennonova vlivu a závislosti na něm, ukázal mi v Písmech, že Boží Syn by přišel na svět úplně zbytečně a marná by byla Jeho oběť za hřích lidstva, kdyby se člověk mohl zbavit svého hříchu skrze mnohé inkarnace. Vysvětlil mi také, jak je vůbec možné, že toto obelhání skrze domnělou existenci minulých životů je tak často a jednomyslně dosvědčováno mnohými na sobě nezávislými experimenty. Bůh mi skrze Písma vysvětlil, kdo je „bůh tohoto světa“ a do čí sféry člověk přichází při okultních seancích. Bůh mi ukázal pravdu ohledně mnou vyznávaného zákonu reinkarnace a karmy. Dříve jsem věřil, že své hříchy z minulých životů mi přinášejí utrpení v nynějším životě a pokud si toto utrpení celé vytrpím, jsem osvobozen od své špatné karmy, tudíž se v příští inkarnaci narodím do vyšší sféry společnosti, či rovnou na nějakou vyspělejší planetu ve vyšší dimenzi. Bůh mne ale v Písmech vyvedl z omylu. Pochopil jsem, že hřeším každým dnem v myšlenkách, slovech i skutcích a toto břímě nemohu nějak odčinit, abych sám sebe spasil od svého hříchu. Například kdybych někoho zavraždil, tak nemám možnost tento hřích vyrovnat něčím dobrým ze sebe. Mohl bych se stát členem záchranářů, mohl bych do konce svého života zachránit na tisíc lidských životů, ale toho jednoho zavražděného bych tím nemohl vzkřísit zpět k životu, a ani jeho příbuzným bych nemohl odejmout trápení nad jeho smrtí. Nemůžu vrátit zpět čas a nemohu zvrátit již jednou uskutečněnou historickou událost vraždy. Tímto ohavným hříchem budu svatému Bohu stále něco dlužit, a to platí nejen pro extrémní hříchy, jako je vražda, ale tento princip se vztahuje na všechny hříchy všeho druhu. Bůh bude ode mne vyhledávat všechno to, co jsem pro Něj neudělal. Každý člověk se tak stává dlužníkem vůči Bohu a tím plně závislý na Bohu Spasiteli. Východní filosofie i jejich západní varianta New Age odsouvají tento problém skrze relativizaci času, kdy čas není vnímán jako přímka nebo úsečka, ale jako kružnice či spirála. Potom se hřích nestává historicky uzavřeným, ale je s ním nakládáno jako s věcí stále otevřenou s možností v budoucnosti se k němu kdykoliv vrátit a opravit ho. Pán mi však v Písmu ukázal tu jasnou časovou úsečku, která má své pevné body a kterou On před věky ustanovil a vede k neodvratnému naplnění. Lhůta je krátká. Východní náboženství relativizují smrt a činí z ní něco správného a přirozeného, co je přímo podmínkou růstu života. Proto v západním světě narůstá tolik hromadných sebevražd sektářů, kteří ztratili strach ze smrti a chtěli si skrze ni pomoci k něčemu lepšímu. Já jsem nutně potřeboval zahodit svůj dosavadní ztracený život vedoucí do slepé uličky a znovu se narodit s čistým štítem, ale východní filosofie mi poskytovaly pouze možnost předčasného odchodu z tohoto světa, což můj Pán ve své všemohoucnosti nedopustil. Ukázal mi, že u Něj můžu skončit se starým způsobem života, mohu od Něj obdržet život zcela nový s čistým štítem, aniž bych z tohoto světa musel předčasně odejít. Varoval mne, že žiji pouze jednou, ne milionkrát, a odcházím z tohoto světa také pouze jednou bez žádné další šance na opravu životních chyb. Byl jsem tak donucen vzít za své smýšlení i jednání plnou zodpovědnost, což se mi rázem proměnilo v okamžité životní blaho jedince, který se stal opět svéprávným a plně odpovědným. Přestal jsem mít hrůzu z fatalistických domněnek, že jsem možná v minulé inkarnaci něco zlého spáchal a zítra to na mne možná dolehne a nebudu moci se bránit. Pán soustředil mou mysl na tento život, tento den a realitu okolo mne. Na vlastní myšlenkovou konstrukci s Johnem Lennonem jsem mohl konečně s klidnou myslí zapomenout, protože jsem měl poprvé sílu otevřeně si přiznat, že jsem vědomě věřil lži. Odvěký nepřítel člověka satan ví přesně, který člověk kdy a co v historii dělal a kde byl. Oplývá také vyšší mocí, než má člověk, proto je v Bibli výstižně nazván bohem či vládcem tohoto světa, jenž se často člověku představuje jako falešný anděl světla. Při hlubinné regresi, kdy jsou v člověku vyvolávány vzpomínky na minulé životy, tak satan nemá žádný problém mu podrobně, barvitě a přesně zjevit události, které se opravdu mohly v minulosti stát někomu jinému. Zvlášť nemá problémy v komunikaci s lidmi, kteří se mu sami připraví, plně otevřou a přejí si regresi zažít. Při regresi člověk uvěří polopravdivé či úplně lživé vizualizaci předložené satanem. Pak se začne těmito informacemi řídit a stává se tak jeho přímým nástrojem zcela neschopným přijmout skutečnou Pravdu. Obelhaný člověk je z hloubi srdce přesvědčen, že se nachází v pravdě a jako lék ordinuje a upřímně doporučuje hlubinnou regresi ostatním. Satanu tím přibývají učedníci, jenž jsou nezávisle na sobě v základu jednomyslní a jsou očkovaní proti evangeliu Boží milosti. Řešením je pouze 100% únik v Boží síle, o kterém zde píši. Další kapitolu přímých a nepřímých guru a lidových léčitelů v mém životě jsem řešil kategoricky. Všichni tito moji vůdci svým učením popírali a podvraceli to, co jsem se svým Pánem momentálně prožíval. Asi jako bych měl manželku, dvě děti a někdo cizí se mne snažil přesvědčovat, že ve skutečnosti žiji sám v domácnosti jako starý mládenec a že prý vřelé objetí i jídlo na plotně je jen má nepravdivá sugesce, které se musím zbavit. Pravdu mohl mít buď můj Pán, anebo oni, ne však všichni dohromady. Vzhledem k faktům, které se začaly dít v mém životě skrze Boží moc, museli můj život opustit všichni guru, astrologové, jogíni, léčitelé apod. Krom toho jedna léčitelka, Dagmar Žambochová z Kralup nad Vltavou, tak přestala vydělávat na léčení mých zdravotních potíží, kterými stejně trpím dodnes, ačkoliv jsem jimi po několika seancích již neměl trpět. Při poslední seanci s touto léčitelkou, ještě v době, kdy jsem jí věřil a následoval ji, ona nenadále pravila, že v místnosti je přítomen člověk, který zde nemá co dělat. Dnes vím vylučovací metodou, že musela hovořit o mně. Pán Ježíš neřekl žádnému příchozímu nemocnému, že u Něj nemá co dělat, a když uzdravoval, Jeho uzdravení nemocného mělo zcela jiné parametry lišící se od parametrů lidových léčitelů. Pán měl moc uzdravit člověka z jakékoliv nemoci či vzkřísit člověka po několikadenní smrti. Činil to, aby dokazoval, že jen On je Mesiáš. Člověk poddaný léčitelce věřil, že jeho neduhy jsou způsobené špatnou karmou z minulých životů, čímž cítil akorát bezmoc, které se poddal. Tuto myšlenku Pán Ježíš rovněž přímo popíral svým učením. Krom fyzického uzdravení měl moc uzdravit i duchovně. Jakožto rovný s Bohem mohl odpouštět hříchy vůči Bohu, což nemůže činit žádný léčitel bez výjimky. Na druhou stranu On nebyl a není sluhou, kterému dáte nějaký obnos, řeknete si, co potřebujete a On to jako nějaký shrbený lokaj má učinit. Pán nikdy za uzdravování nepobíral nějaký obnos či hmotné dary, na rozdíl od této léčitelky, která sice hmotné a finanční dary výslovně nevyžadovala, ale ode všech klientů je vždy dostávala a přijímala. Neduhy Pánem Ježíšem uzdravené se už člověku po čase nevracely zpět a nevyžadovaly následné doživotní pokusy uzdravování spojené se závislostí na duchovních naukách léčitele. Kontakt s Pánem vzbuzoval oslavu Boha Otce a v Jeho jménu se všechny tyto zázraky děly, nepřipouštěl, aby se děly ve jménu nějaké jiné pozemské či nebeské bytosti. Oproti tomu tato léčitelka vždy léčila ve jménu všech možných božstev a model a neštítila se zneužívat k šíření okultismu i jména Pána Ježíše a Otce nebeského. Kromě mého táty měla ostatní členy naší rodiny zpracované podle své vůle. Co řekla, o tom se nediskutovalo, to byla pravda a podle toho se jednalo. Stačilo jen, aby někomu začalo např. běžně pískat v uších a dotyčný člověk ihned v obavách telefonoval léčitelce. Ta mu sdělila, že na něj útočí mimozemšťané, tak ať odříká nějaká zaříkávadla, provede ty a ty rituály, jež ona předem dodala a naučila. Pískání v uších poté samovolně odešlo, ale člověk cítil hlubokou vděčnost a tím větší závislost na léčitelce. Její činnost nemůže být považována jako dar od Boha ani pro fakt, že dokázala mnohdy určit diagnózu člověka i na velkou vzdálenost např. po telefonu. Bible pro tento případ cituje událost z prvního století našeho letopočtu, kdy ve městě Filipis působila věštkyně, která byla ve službách tehdejších finančně mocných osob a svými přesnými předpověďmi jim určovala správné obchodní transakce, čímž jim přinášela nemalý zisk a byla pro svou osvědčenost žádaná. V tom do Filipis přicházejí dva bratři v Kristu - apoštol Pavel a služebník Silas. Věštkyně běhala za nimi a do okolí volala: „Tito lidé jsou služebníci Boha nejvyššího, kteří vám zvěstují cestu spasení!“ Hovořila zcela správně, ale Pavel ji za ta slova nechválil, a ani nevyužil její reklamy. Duch, který v ní takto mluvil, nebyl totiž z Boha, ale byl to satanův služebník. Pavel ho ve jménu Pána Ježíše vyhnal, čímž ta žena ztratila své věštecké schopnosti a finančníci měli po zisku. Pavlovi a Silovi ta událost způsobila velké problémy před tamějšími úřady, ale jejich činnost byla před Bohem správná. Stejně tak i naše léčitelka činila své opravdové „zázraky“ z moci satana, což výše uvedená fakta plně dokazují. Písmo hovoří o Bohu věrných lidech, kteří nebyli ze svých nemocí uzdraveni, přestože potkávali apoštoly, kterým Bůh dal dar uzdravování. Bůh nikdy fyzicky neuzdravuje úplně každého člověka a ve všech případech, kdy si to dotyčný či uzdravující přeje, jinak by Bohu věrní lidé nemohli být nikdy ani lehce či smrtelně nemocní. Lidé v naší okultní a jogínské komunitě měli vypracovaný horoskop i na tak vážné věci, jako kdy uzavřít manželství a kolik mít nejlépe dětí. Tento horoskop se člověk snažil úmyslně i podvědomě naplnit, protože věřil, že je pravdivý a užitečný. Lidská bytost poddaná horoskopům přestávala svéprávně jednat a vyhýbala se zodpovědnosti. Tzv. lunární kalendář byl někdy určen i na vyšamponování hlavy a přesazení sazeniček do květináčů. Tyhle poměry byly pro člověka silně zotročující. Působily plíživý rozklad rozumu, osobnosti, ztrátu svéprávnosti, ale díky Pánu mi bylo dáno poznat, že Bůh si nepřeje, aby Jeho člověk byl svazován a omezován chůzí podle všech rituálů, ezoterických nauk o energiích, geopatogenních zónách, způsobech stravování a přípravě pokrmů atd. Přestal jsem se bát těchto dříve velikých hrozeb a v důvěře jsem se spolehl na Něj, který mne poučil, že pod Jeho záštitou mi žádná tato věc nemůže uškodit, pakliže ji opustím a schovám se u Něj, jelikož není silnější a mocnější než On. Budu-li mít bázeň před Bohem, pak ji nemusím mít před sférou ďábla a jeho démonů. Pakliže budu skloněn před Ním, jedině tehdy mohu chodit zcela rovně. Východní učení o dvanácti znameních zvěrokruhu popisuje vlastnosti jednotlivých lidí narozených v tom či kterém znamení. Vidíme však, že se jedná o mnohé vlastnosti, které lidstvo získalo až následkem trvalého pádu do stavu hříchu. Tudíž člověk před pádem tyto vlastnosti neměl, a tedy ho Bůh takového skutečně nestvořil. Rozdělení lidstva do znamení zvěrokruhu nemá kontinuitu s Bohem a původním bezhříšným stavem v Jeho přítomnosti, ale má kontinuitu s pádem člověka do hříchu, tudíž s původcem pádu - satanem! Bůh nemá potřebu organizovat, vést, korigovat a vyučovat lidstvo podle učení, které nevzešlo od Něj a prokazatelně nebylo v Něm od věčnosti. Absolutní Bůh se tomuto učení také nebude v ničem podvolovat. Opět vidíme, jak je pravdivé svědectví Boží o ďáblu jakožto vládci světa, lvu řvoucím, hadu dávném či andělu světla.
Bůh hází lid všech znamení do jednoho pytle slovy: „Není spravedlivého, není ani jednoho. Není, kdo by rozuměl, není, kdo by hledal Boha. Všichni se odchýlili, společně se stali neužitečnými; není, kdo by konal dobro, není ani jeden. Jejich hrdlo je otevřený hrob, svými jazyky podváděli. Pod jejich rty je hadí jed. Jejich ústa jsou plná zlořečení a hořkosti. Jejich nohy jsou rychlé k prolití krve; zkáza a bída je na jejich cestách a cestu pokoje nepoznali. Před jejich očima není Boží bázně.“ (Římanům 3:10-18)
Vyvstává nám před oči další satanův mistrný trik - tzv. profesionální životní horoskopy jednotlivců. Vidíme, že v těchto horoskopech a věštbách je uvedeno mnoho věcí ze života dotyčných jedinců, a to s takovou přesností, že matematická pravděpodobnost zcela vylučuje, aby se věštba splnila pouhou souhrou životních okolností. To nás ale nemůže nijak překvapit, když uvážíme, jak v životech těchto jedinců za vším stojí společný jmenovatel: Jeden vůdce, podle kterého dotyčný člověk chodí, přemýšlí a žije, jehož rady poslouchá a tentýž autor věštby, který ji zjevil nějakému svému médiu - vládce tohoto světa, satan. Když satan skrze svá média zjevuje člověku věštby a dotyčný chodí životem, vědomě či nevědomky, opět podle rad satana, tak to by bylo, aby se věštba nesplnila! Další těžkou a obsáhlou kapitolou bylo pro mne učení o mimozemských civilizacích a korábech UFO. Poznal jsem z Boží milosti, v čem všem jsem se nechával obelhávat jakožto slepě důvěřující loutka. Stačilo na přednáškách ufologů přede mne předložit například začerněné papíry A4 a já naivně uvěřil, že pocházejí např. z archivu FBI a původně na nich měly být informace o kontaktech mimozemšťanů s vládou USA. Bylo mi dáno poznat, co všechno zplodila má vlastní sugesce a bohatá představivost. Jako dítě jsem měl jeden živý noční sen o korábu UFO a následně jsem se utvrzoval v naivní víře, že se mnou mimozemšťané měli kontakt. Z této pozice mi dokonce plynul hmotný prospěch. Ve společnosti lidí věřících v mimozemšťany jako své spasitele jsem mohl mít zdarma přístup na různé jinak drahé semináře. Uvědomil jsem si také, co všechno bylo v učení o UFO skutečné, zato však pocházející z démonské dílny. Později mi bylo dáno prohlédnout, že Bůh tvořil život na této zemi. Zde také povolal Svůj lid, Církev a Izrael. Sem přišel Boží Syn a zde byla vykonána Jeho zástupná oběť za hřích lidstva. Na této zemi vstal Pán z mrtvých a poručil svým učedníkům hlásat Jeho evangelium jako jedinou cestu spasení pro věřící v Něj. Proroctví o všech budoucích událostech a osudu lidstva počítají také jen s touto planetou. Představa, že by Bůh ve Svém spásném díle jednal z miliónů vesmírných civilizací jen s naší Zemí, je vzdálená Boží povaze jednání s člověkem. A jestliže by ve vesmíru byl bezpočet civilizací jako je ta naše, jestliže máme s nimi stejného Stvořitele, pak musíme nutně s nimi mít i stejného Spasitele a cestu spasení, a tudíž oni všichni mimo nás pozemšťanů by, bez známosti Pána Ježíše, těžko mohli mít na těchto Božích věcech účast, což je myšlenka protiřečící všemu, co je známo o Boží povaze a Jeho vztahu ke stvoření. Myšlenka existence těchto civilizací je tak odhalena jako nebezpečný blud a případné kontakty s mimozemšťany mohou být pouze pozemského, či démonického původu.
Při prvním setkání s Honzou Mikešem jsem neměl úmysl, jakkoliv zlehčovat jeho slova, což bylo dříve mým zvykem směrem ke křesťanům. Byl jsem již plně pokořen Bohem a zahnán do slepé uličky, ve které jsem nevyhnutelně musel přijmout Boží záchrannou ruku. Při pozdějších společných shromážděních, kdy už jsem měl mnoho krůčků víry za sebou, jsem ale důvod ke zlehčování stále nenašel. Jednak jsem byl silně zavázán Bohem, vůči Kterému jsem cítil hluboký vřelý dík a jednak svou roli hrál ještě jeden fakt, k jehož vysvětlení musím nyní krátce odbočit:
O Pánu Ježíši Kristu je psáno, že zástupy žasly nad Jeho učením, protože je vyučoval jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. Židovští zákoníci v Izraeli na přelomu letopočtu byli v očích Božích karikaturami a falzifikáty Bohu věrných zbožných lidí. Tak i jejich veřejné působení bylo zcela rozdílné od působení samotného Božího Syna. Tento princip byl zřejmý při mém shromažďování s Honzou Mikešem. Ihned mi bylo jasné, že osobně Pána Ježíše Krista zná, mluví ne z naučených slovníkových komentářů, ale z poznání, jež povstalo z nejniternějších společenství, které Honza s Pánem Církve měl. Nestála přede mnou falešná kopie křesťana k nerozeznání podobná Božímu originálu, nestála přede mnou žalostná karikatura duchovního člověka, ani prefabrikované individuum pocházející z tradic církevnické komunity, individuum patřičně vyškolené drilem a tlakem všech dogmat. Poprvé v životě jsem věděl, že stojím před skutečným křesťanem, ale vraťme se po odbočce opět na konec školního roku v létě 1999.
Bylo to uprostřed slunného dne, kdy u nás doma zazvonil telefon, na jehož druhém konci byl jeden jistý houslový virtuos. Chtěl hovořit se mnou: „Dobrý den, pane Pavlíček … já jsem vás slyšel nedávno hrát, mně se to líbilo (!) … Oistrachův žák Yaroschewich (čti: „Jaroševič“) bude mít v ČR mistrovské kurzy, … neměl byste zájem se jich zúčastnit?“ A já pln radosti a očekávání jsem brzy balil kufry na cestu. Na první hodině se mnou se tomuto staršímu energickému Židu Yaroschewichovi povedlo něco, co on jistě neplánoval. Po krátkém vyslechnutí mé houslové hry se na mne obořil slovy:“Du must spielen! Nicht schlafen!“ (Musíš hrát! Ne spát!) V ten moment ze mne, samozřejmě z Božího zásahu, spadla jakákoliv škodlivá tréma, která mě doposud k nepoužitelnosti svírala. Byl jsem naráz volný a uschopněný! Jaký to náhlý příval radosti! Nacvičili jsme spolu s Yaroschewichem a studenty HAMU několik komorních kusů Martinů a Šostakoviče, které jsme asi za 10 dní přednesli v sále této fakulty, a to vše bez jakýchkoliv komplikací z mé strany, spíše naopak. Yaroschewich si mě pak využil jako pomocníka při výuce, poněvadž ohledně interpretace jsme spolu byli zcela sladění. Tento prožitek a jeho výsledek mě ujistil, že onen biblický Bůh zasáhl do mého praktického života, ujal se vedení, učinil si na mne svrchovaný absolutní nárok a míní mne provést skrze Své cesty ke Svému cíli, jež mi před věky vytýčil. Tehdy jsem přirovnával Jeho činy v mém životě k přípravě a provedení izraelského exodu z Egypta. Stejně jak tomu bylo u historického starozákonního exodu Izraele, i v mém případě se jednalo o záchranu těla pro nynějšek, moje duchovní vykoupení pro věčnost měl Bůh připraveno až na pozdější čas, který k tomu určil.
Nastal den mých opravných zkoušek z hlavního oboru – houslí. Úpěnlivě jsem volal k Otci nebeskému o pomoc a jako odpověď mi On vložil na mysl Pláč Jeremiášův 3:55-58:
„Vzýval jsem tvé jméno, Hospodine, z nejhlubší jámy. Slyšel jsi můj hlas, nezakrývej si ucho, dopřej mi úlevu, když o pomoc volám. Byl jsi mi blízko v den, kdy jsem tě vzýval, řekl jsi: „Neboj se!“ Panovníku, ujal ses mých sporů, vykoupil jsi můj život,“ a já mohl uvěřit, plně se spolehnout a odejít na opravné zkoušky s radostí a pokojem v srdci při vědomí, že jakkoliv zkoušky dopadnou, bude to jen k mému dobrému podle vůle mého Otce. Bůh vyřešil skutečnost, že o mne nestál nikdo z profesorů. Ze zahraničí nechal přicestovat před tím dlouhodobě nepřítomného pana prof. Štětinu, jenž mě přijal do své třídy. Bůh mi také vložil na srdce, skrze různé oddíly Písem, abych pana profesora po pedagogické stránce poslouchal zcela na slovo, jelikož On si ho hodlá použít k záměrům se mnou. Nemusím připomínat, jak jsem v těch dnech pravidelně zpytoval Písma svatá, abych poznával hlouběji a podrobněji Osobu a vůli Boží a jak jsem byl hotov vlastními silami tuto vůli aplikovat na svůj občanský, duchovní a profesní život. Fobie ze společnosti, různé tiky, zlozvyky, pověry, strach z nich, veškerá labilita atd., vše bylo pryč. Rychle se ze mne stal zdravý jedinec, který sám mohl být oporou ostatním nalomeným jedincům kolem, poprvé v životě jsem zažil překrásný blažený stav nezávislosti na člověku spolu se závislostí na Bohu. Později jsem zjistil, že křesťané zpívají jednu píseň pojednávající o ženě, která přišla v davu lidí k Pánu Ježíši, věřila, že bude uzdravena, když se dotkne aspoň Jeho pláště a stalo se jí tak podle její víry. Slova písně jsou:
Jen Jeho roucha dotkla se lemu, když zástup tiskl Jej,
Svou nemoc těžkou přinesla Jemu a pevnou víru v Něj.
A náhle cítí, vše se v ní hojí: On zdraví daroval!
Teď v bázni plaše před Pánem stojí, má v nitru píseň chval.
Dí Pán: „Tě uzdravila tvá víra!“ Dnes chce to říci též.
Pro každou nemoc v Kristu je síla, jen s vírou k němu běž!
Ten Lékař mocný, Spasitel Ježíš i o tvém stavu ví
a jestli jak ta žena v něj věříš, i tebe uzdraví.
Jen vírou Jeho se dotkni, nový ti život dá,
Mocí tě Boží uzdraví a zmizí nemoc tvá.
Jestli se křesťané mohou podepsat pod tuto píseň, tak já po svých zkušenostech dvojnásob! Pán ženě pravil, že jí uzdravila její víra v Něj, nepravil jí, že byla uzdravena skrze samotný dotyk roucha, čímž přesouvá pozornost od potencionálních náboženských relikvií k pouhé víře v Něj. Pouhou vírou je možné se Ho dotknout, nic jiného nepomáhá. Píseň ale hovoří především o uzdravení z hříchu, nejen z tělesné nemoci. V tehdejších dnech jsem se k Bohu stavěl jako ke svému pravému Otci a On se mnou rovněž jednal ryze otcovským způsobem. Nutno podotknout, že jsem s ním tehdy ještě nebyl smířen skrze zástupnou oběť Jeho Syna na golgotském kříži. Z Bible jsem znal málo věcí, snažil jsem se dodržovat Mojžíšův zákon, i když bez praktikování zvířecích obětí. Byl jsem přesvědčen, že dodržováním všech Božích zákazů a příkazů mohu a musím být spasen. Dařilo se mi zpočátku vlastními silami dodržovat něco málo ze zákona, ale čím hlouběji jsem byl seznamován s vysokými Božími standardy spravedlnosti, tím více jsem si uvědomoval dílčí nedostatky až hrubé chyby a pády v plnění zákona, které jsem nemohl vzít zpět a po kterých jsem se nemohl s čistým svědomím stavět před Boží tvář. Boží Duch svatý mě totiž usvědčoval z hříchu, to je mj. podle Písem Jeho práce na světě. Nastal den, kdy jsem nemohl žádným vlastním ospravedlňováním očistit své svědomí od zůstávajícího hříchu vůči Bohu i lidem, neznal jsem řešení jednou pro vždy. V zármutku jsem sáhl po léku, o jehož správnosti jsem byl tehdy přesvědčen. Ovlivnila mne vzpomínka na snahu mých prarodičů o římsko-katolickou výchovu v raném dětství a já se tedy rozhodl navštívit katolickou mši, vyslechnout kázání a nechat si poradit knězem do své situace. Shodou okolností v Praze působí mediálně velice známý kněz, Tomáš Halík, se kterým jsem dokonce vzdáleně pokrevně příbuzný. Knihy tohoto kněze se u nás v rodině četly, co se týče matky a prarodičů a tyto vazby vzbudily u mne rozhodnutí navštívit zrovna mši Tomáše Halíka, která mimochodem byla určená také pro studenty. Dostavil jsem se do kostela, poslouchal jsem kázání a toužil v něm najít východisko ze své bídné situace, kdy jsem stál před Bohem nezvratitelně obviněn z hříchu a neschopen se postavit před Jeho tvář. V kázání však zazněla různá slova o věcech kolem nás, celý kostel v jednu chvíli rozesmálo Halíkovo konstatování o pojmenování pražských prostitutek názvem „erosenky“ a ohledně hříchu, pokání, vyznání, opuštění hříchu, Božího odpuštění atd. zaznělo pouze něco v tom smyslu, že Bůh nás všechny velice miluje a ve vztahu mezi Ním a námi je všechno v pořádku, a ať se rozejdeme s pokojným srdcem. Ve své duchovní neobřezanosti jsem přijal tato jeho tvrzení v domnění, že tento kněz přece musí vědět o Bohu více než já. Má reakce byla taková, že namísto vyznání hříchu Bohu a spolehnutí se na oběť Božího Syna Pána Ježíše Krista, Jehož oběť jsem co do kvality a významu řádně neznal, došlo k odložení mého pokání, obrácení a spasení asi o rok a půl později. Duch Svatý, který mne ještě před mší usvědčoval z hříchu, byl během ní uhašen. Ze mše jsem odešel s falešně vzbuzeným pokojem v srdci. Neměl jsem dostatek moudrosti, abych pochopil, že Pán Bůh si nikdy neprotiřečí. Duch Svatý nikdy nejedná tak, aby někoho nejdříve usvědčil z hříchu a následně celou svou činnost anuloval. Duch Svatý nikdy nikomu nezjeví jednu věc a druhému člověku věc zcela protichůdnou. Rovněž mě Pán nechce přivést na místo, kde se popírá to, co On jasně učí v Písmech a kde je Jeho Duch umlčován. Boží Pravda je jen jedna, otázkou je, zdali ji člověk vůbec zná a do jaké míry. Vyskytnou-li se dvě vzájemně si protiřečící lidské myšlenky, pak jsou buď obě dvě mylné nebo je správná jen jedna z nich. V žádném případě nemohou být pravdivé obě dvě dohromady. Pravda je tudíž jen jedna, objektivní a poznatelná skrze Boží zjevení, na němž je člověk plně závislý.
Ve škole jsem pokračoval dál ve studiu, dostal jsem ve třídě nejtěžší téma na absolventskou práci, ale větší problémy jsem s ní neměl. Logický rozum, paměť, soudnost, improvizace, invence, kreativní tvorba již neměla překážek a já se mohl bez potíží učit, zpracovávat a používat teoretické i praktické vědomosti. V houslové hře jsem zaznamenal zvláštní změnu. Dříve jsem vydržel neúnavně cvičit i drtivou většinu dne téměř bez zaznamenaného úspěchu a zlepšení. V šestém ročníku kvůli přípravě na teoretické zkoušky absolutoria a kvůli psaní absolventské práce jsem měl na houslové cvičení zhruba čtvrtinu času než ročníky před tím, ale výsledný efekt cvičení byl přesto nesrovnatelný. Kvalita zvítězila nad kvantitou, přímé Boží vedení a požehnání k dílu, k němuž jsem přiložil ruce, bylo jasně zřetelné. Interpretační seminář potvrdil mé zjištění, když jsem přednesl před profesory a studenty jistou komorní skladbu, kterou jsme hráli s Honzou Mikešem a klavíristou Martinem Fišlem – také účastníkem společných pobožností a zpytování Písem na internátě. Na konci ročníku přišla řada na absolventský koncert. Škola mi zakázala veřejné vystoupení z důvodu, že jsem měl rok před tím pětku a školní řád prý neumožňuje takovým studentům veřejně vystupovat. Přesunuli můj výkon před komisi složenou ze všech profesorů houslí a viol, a tak mohli všichni vidět a slyšet to, co bylo jasným projevem Boží práce. Dohrál jsem připravený repertoár a komise tiše zírala. Každý profesor mi později osobně potvrzoval „suverénně jedničkový výkon, který zde již dlouho neměli“ a že „u nikoho nezažili tak prudké zlepšení a nacvičení repertoáru v tak krátkém čase.“ Pravda, na vysvědčení mi museli napsat dvojku prý také kvůli školním předpisům, které neumožňují tak kontrastní rozdíly v hodnocení během jednoho školního roku a já myslím, že také nechtěli veřejně zahanbit onu profesorku, která mě rok před tím ze zoufalství odmítla. Chlubím se zde sám sebou? Ne, nikdy! Výše uvedené skutečnosti mi to neumožňují. Všechny své následující hudební výkony jako i tento mohu připisovat pouze Boží milosti. Chlubit se můžu Pánem Ježíšem Kristem a Jeho Otcem, v souladu např. s apoštolem Pavlem, sám jsem k Božímu dílu nepřispěl ani trochou své snahy.
