Děkujeme kuřákům, pijákům a řidičům. Je etické na nich tolik vydělávat?

Vážení kuřáci, pijáci a řidiči,

dovolte mi, abych vám jménem veřejných rozpočtů poděkoval. Při každém nákupu cigaret, alkoholu nebo pohonných hmot odvádíte státu další peníze nad rámec běžných daní.

V roce 2025 se na spotřební dani z minerálních olejů vybralo 93,6 miliardy korun. Tabákové a související výrobky přinesly 59,1 miliardy a spotřební daně z alkoholu přibližně 13,7 miliardy. Dohromady přes 166 miliard korun. A to ještě nepočítám DPH.

Kdo kouří, pije a jezdí autem, je z pohledu státní pokladny skoro trojnásobný sponzor. Otázkou ale je, zda je etické lidem pouze děkovat za peníze, když stát zároveň ví, že dvě z těchto oblastí jsou spojené se závislostí a třetí je pro mnoho lidí nutnou podmínkou cesty do práce.

Alkohol: droga dostupná téměř všude

Alkohol neživí jen stát. Živí výrobce, řetězce, restaurace, večerky i trafiky, ve kterých už zabírá více místa než noviny. Člověk, který se snaží abstinovat, jej potkává při nákupu potravin, na čerpací stanici, v reklamě i u pokladny.

Nejde jen o můj pocit. Zpráva Úřadu vlády uvádí, že dostupnost alkoholu je v Česku velmi vysoká a zákon umožňuje jeho prodej téměř kdykoli a téměř kdekoli — v potravinách, občerstveních, dopravních prostředcích i na čerpacích stanicích. Rizikově u nás pije přibližně 15 až 18 procent lidí starších patnácti let, tedy odhadem 1,3 až 1,6 milionu osob.

Léčba závislosti na alkoholu je v Česku převážně zaměřená na abstinenci. Při léčbě bratra jsem se setkal se zjednodušeným vysvětlením, že „díru“, kterou závislost vytvořila v mozku a v životě člověka, nelze pouze uzavřít. Je potřeba ji zaplnit jinou, méně škodlivou „závislostí“ — například prací, zahrádkařením, sportem, tvořením nebo péčí o druhé.

Odborněji řečeno nejde o vypěstování skutečné nové závislosti. Člověk si má vytvořit nový denní režim, vztahy a příjemné činnosti, které mu přinesou odměnu a smysl bez alkoholu. Bez takové náhrady po pití zůstává prázdné místo, do kterého se alkohol snadno vrátí.

V souvislosti s léčbou jsem se setkal také s tvrzením, že po první léčbě dlouhodobě uspěje jen asi pět procent lidí. Tento údaj ale nelze považovat za obecně platnou statistiku. Výsledek záleží na tom, co označíme za úspěch, jak dlouho člověka sledujeme a zda využívá následnou péči.

A potom člověk vyjde z léčebny do prostředí, kde na něj láhev čeká skoro na každém rohu. Připadá mi to podobné, jako kdybychom léčili člověka ze závislosti na automatech a při cestě z ordinace ho nutili projít hernou.

Mezi prohibicí a prodejem na každém rohu

Úplná prohibice se v minulosti neosvědčila. Přináší černý trh, nelegální výrobu a další kriminalitu. To ale neznamená, že máme na výběr jen mezi zákazem a současným stavem.

Ve Švédsku se silnější alkohol prodává především ve zvláštních státních prodejnách Systembolaget. Jejich cílem není maximalizovat prodej. Mají omezenou otevírací dobu, nedělají množstevní akce, nelákají lidi reklamou ani vystavenými lahvemi ve výlohách. Švédský systém stojí na myšlence, že alkohol má být dostupný dospělým, ale nemá se jim neustále vnucovat.

Nemusíme tento model celý kopírovat. Můžeme se však ptát, proč je u nás návyková látka běžnou součástí téměř každého nákupu a proč stát raději vybírá daň, než aby výrazněji omezil její dostupnost a reklamu.

Kdo je vlastně „alkoholik“?

Při slově alkoholik si mnoho lidí představí člověka, který je opilý od rána a bez alkoholu nevydrží jediný den. Problémové pití ale může vypadat i jinak.

Varováním může být také stav, kdy člověk celý týden čeká na víkend, aby se opil, na několik hodin vypnul a zapomněl na starosti. Samotný jeden takový večer ještě není diagnóza. Pokud se však opakuje, člověk ztrácí kontrolu nebo mu pití ničí zdraví, vztahy či práci, nejde už jen o nevinnou zábavu.

Nechci lidem jednoduše vyčítat, že pijí. U části z nich je alkohol způsobem, jak na chvíli utlumit úzkost, samotu, stres nebo realitu, kterou nezvládají. Závislost není jen nedostatek vůle. O to méně etické mi připadá, když společnost na lidské slabosti současně vydělává a nechává nejdostupnější drogu téměř všude.

Tabák: nejprve prodat, potom draze varovat

Podobný rozpor vidím u cigaret. Nikotin je vysoce návyková látka. Nemá smysl vytvářet sporný žebříček a tvrdit, že je přesně druhou nejnávykovější drogou na světě. Podstatné je, že mnoho lidí nekouří proto, že by se každý den svobodně rozhodli, ale proto, že už si jejich tělo a psychika nikotin žádají.

Česko má jedno z nejvyšších daní na světě a stát je dál zvyšuje. Tím zdražuje cigarety také proto, aby kouření omezil. To může fungovat, zejména u mladých lidí. Současně však v roce 2025 vybral na spotřební dani z tabákových výrobků přes 59 miliard korun. Je proto namístě chtít vědět, kolik z těchto peněz skutečně vrací do prevence, léčby závislosti a pomoci lidem, kteří chtějí přestat.

Daň může být obhajitelná jako náhrada společenských škod. Neměla by se ale změnit v pohodlný způsob, jak na závislosti vydělávat.

Řidič zaplatí, aby mohl jet do práce a platit další daně

U řidičů je situace odlišná. Auto většinou není droga a pro mnoho lidí mimo velká města ani luxus. Je to způsob, jak se dostat do práce, odvézt děti, navštívit lékaře nebo se postarat o rodinu.

Řidič zaplatí spotřební daň v palivu, z celé ceny ještě DPH, podle situace dálniční známku, mýtné nebo parkování. Z daně z minerálních olejů se v roce 2025 vybralo 93,6 miliardy korun, ale Státnímu fondu dopravní infrastruktury z ní připadlo pouze 8,5 miliardy. Zbytek směřoval do státního rozpočtu.

Pamatuji si argument, že daň v palivu je spravedlivá: kdo více jezdí, více zaplatí. Nedohledal jsem však spolehlivý podklad pro tvrzení, že stát při jejím zavedení slíbil nezavedení poplatků za dálnice, proto to nechci vydávat za doložený fakt. Výsledek dnes ale vidíme: řidič platí podle spotřeby a vedle toho také za užití některých silnic a za parkování, atd.

Nejvíc mi vadí, že velká část jízd není výlet pro radost. Lidé platí vysoké daně z dopravy, aby se vůbec dostali do zaměstnání, kde vydělají peníze a zaplatí další daně.

Osobně příliš nesouhlasím ani s rozšiřováním pěších zón a omezováním automobilové dopravy v centru Prahy. Pamatuji si dobu, kdy bylo v centru mnoho míst a zón, kde se dalo parkovat. S novou komerční výstavbou však část z nich zmizela, aniž by vznikla odpovídající náhrada. Předpisy přitom požadují, aby nová výstavba řešila parkování a potřebný počet stání pro svůj provoz. Výsledek ale řidiči často vnímají opačně: nových budov přibývá, zatímco možností parkování ubývá.

Stát i města přitom od řidičů vybírají velké částky prostřednictvím daní, poplatků, parkovného a pokut. Považuji za spravedlivé, aby se jim tyto peníze vracely v podobě kvalitních silnic, dostatečných parkovacích kapacit a rozumného dopravního řešení. Omezovat auta a rušit parkovací místa bez skutečné náhrady není řešení. Je to jen další účet vystavený obyčejným lidem.

Je to tedy etické?

Daně z alkoholu, tabáku a paliv samy o sobě nepovažuji za nemorální. Neetické by podle mě bylo, kdyby stát potřeboval co největší spotřebu, příjem si ponechal a lidem vracel jen varování, zákazy a nedostatečnou pomoc.

Chci proto vidět srozumitelnou veřejnou bilanci:

Skutečným úspěchem státu nemůže být další rekord ve výběru spotřebních daní. Úspěchem by mělo být méně lidí závislých na alkoholu a nikotinu a doprava, která lidem umožní pracovat, aniž by se z jejich nutné cesty stala trestaná činnost.

Takže ano: kuřáci, pijáci a řidiči posílají státu obrovské peníze. Místo ironického poděkování si ale zaslouží odpověď na jednoduchou otázku: Pomáhá jim stát za tyto peníze, nebo pouze potřebuje, aby platili dál?

Zdroje a podklady: