Tvrdíme, že nejsme na duchovno. Přesto žijeme obklopeni rituály

Kdysi jsem se zúčastnil semináře zaměřeného na magii. Vedla ho žena, kterou jsem znal už dříve. To, co říkala, mi dávalo smysl, a navíc jsem měl silný osobní pocit, že je nějak citlivější k tomu, co nazývám vesmírem.

Po semináři jsem začal magii vidět téměř na každém kroku. Ne nutně jako kouzlení z filmů, ale jako rituály, symboly a způsoby, kterými se snažíme ovlivnit sebe, své okolí nebo budoucnost.

Když slavíme narozeniny, něco si přejeme a sfoukneme svíčky. O Vánocích dodržujeme zvyky, jejichž původ často ani neznáme. Říkáme, že máme vstát pravou nohou, klepeme něco na dřevo nebo si pro štěstí bereme určitý předmět. Většinu těchto věcí nepovažujeme za duchovno. Prostě patří k životu.

Podobně jsem začal přemýšlet o reklamě. Barvy, hudba, obrazy a opakovaná slova mají vyvolat určitou náladu a ovlivnit naše rozhodování. Výzkumy skutečně ukazují, že hudba v obchodě může ovlivňovat chování zákazníků. Jedna studie například zjistila, že příjemná hudba zvyšovala prodeje během pracovních dnů, zatímco o víkendech se stejný účinek neprojevil.

Věda tomu říká psychologie, marketing nebo působení prostředí. Člověk z minulosti by možná použil slovo kouzlo. Nechci tvrdit, že reklama je doslova magie. Spíš se ptám, kde přesně vedeme hranici mezi rituálem, sugescí, působením na podvědomí a tím, čemu jsme se naučili říkat magie.

Podobnou otázku ve mně vyvolávají homeopatika. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že jim pomáhají, zatímco u homeopatických přípravků registrovaných zjednodušeným postupem se důkaz léčebné účinnosti nevyžaduje a nesmějí uvádět schválené léčebné indikace. Osobní zkušenost člověka může být skutečná, ale sama ještě neprokazuje, co zlepšení způsobilo.

Neuvádím to jako doporučení nahrazovat lékařskou péči homeopatií, Reiki ani jinou alternativní metodou. Zajímá mě něco jiného: proč jsme ochotni přijmout určité rituály a nevysvětlené zkušenosti, ale současně o sobě rozhodně prohlašujeme, že „na duchovno nejsme“?

Určitou dobu jsem dělal masáže chodidel a spojoval je s tím, co jsem vnímal jako předávání energie Reiki. Říkal jsem tomu spojení příjemného s užitečným. Reiki vnímám jako svou osobní duchovní zkušenost, nikoliv jako vědecky prokázanou léčbu.

Při této práci jsem si uvědomil dvě důležité věci.

Někteří lidé přicházeli s očekáváním: předej mi energii a vyřeš můj problém. Nechápali to jako možnou podporu, odpočinek nebo prostor k zastavení. Přinášeli své fyzické i psychické trápení a očekávali, že je převezmu a odstraním.

Brzy mi to začalo být nepříjemné. Nemohl jsem a nechtěl slibovat, že někoho uzdravím nebo za něj vyřeším jeho život.

Připomnělo mi to způsob, jakým někdy přistupujeme také ke zdravotnictví. Přijdeme, dostaneme lék a očekáváme rychlou opravu. Lékařská péče je samozřejmě nenahraditelná a řadu příčin člověk sám ovlivnit nemůže. Přesto bychom neměli zapomínat na vlastní podíl tam, kde jej máme: jak žijeme, odpočíváme, zacházíme se svým tělem, vztahy a dlouhodobým stresem.

Pomoc druhého člověka by podle mě neměla znamenat odevzdání veškeré odpovědnosti za sebe.

Druhé zjištění pro mě bylo ještě překvapivější. Zpočátku jsem se klientů ptal, zda jsou zaměření na duchovno. Předpokládal jsem, že když přijdou na masáž spojenou s Reiki, odpovědí bude ano.

Téměř všichni mi však řekli, že na duchovno nejsou.

Potom začali vyprávět. Mluvili o silných vnitřních pocitech, zvláštních shodách okolností, snech, intuici, setkáních, která jim změnila život, nebo okamžicích, kdy cítili spojení s něčím větším. Někteří měli podle mého vnímání mnohem hlubší duchovní zkušenosti než já.

Nejdřív jsem tomu nerozuměl. Jak může někdo prožít tolik neobyčejných věcí a přitom tvrdit, že duchovno není pro něj?

Až později mi došla jednoduchá odpověď. Tito lidé své zkušenosti neměli uložené v kolonce nazvané duchovno. Byly zkrátka součástí jejich života. Nepotřebovali jim dávat zvláštní jméno, vstupovat do nějakého směru ani se označovat za duchovně založené.

Já jsem měl potřebu věci pojmenovávat a hledat mezi nimi souvislosti. Oni je jednoduše žili. Dnes si myslím, že na tom může být něco krásného.

Člověk nemusí mluvit o energiích, Bohu ani vesmíru, aby dokázal hluboce vnímat život. Nemusí se hlásit k žádné církvi nebo duchovnímu směru. Něco přesahujícího může prožívat prostřednictvím vztahů, svědomí, přírody, intuice nebo pomoci druhému člověku.

Nechci lidem proti jejich vůli říkat, že jsou věřící nebo duchovní. Jestli někdo sám sebe označuje za ateistu, je správné to respektovat. Mohu si ale všimnout, že svým životem naplňuje hodnoty, které si já spojuji s Bohem.

Možná tedy existují lidé, kteří o Bohu nemluví, ale žijí mu velmi blízko. A možná je duchovno někdy nejopravdovější právě tehdy, když si na nic duchovního nehraje.

Zdroje:

Státní ústav pro kontrolu léčiv – Jak se schvalují homeopatika?
Ahlbom, Roggeveen, Grewal a Nordfält: Understanding How Music Influences Shopping on Weekdays and Weekends, Journal of Marketing Research, 2023.