Článek
Zdrojem politických konfliktů ve společnosti mohou být:
a) objektivní protiklad politických zájmů různých subjektů politiky (např. prezidenta a ministra)
b) samotné uspořádání politického systému, v němž na jedné straně dochází k monopolizaci mocenských pozic a na druhé straně se jako protipól mocenského uspořádání projeví mocenské aspirace různých politických subjektů.
Čeho jsme svědky? Nerespektování výsledků voleb, hledání dalšího prostoru uplatňování vlastní moci, ohýbání textu Ústavy, zaměňování tvrdé politické diskuse za vydírání, a nakonec i politické nevyzrálosti aktérů. Ukazuje se, že text Ústavy není ideální. Zřejmě nastává čas k její úpravě, ačkoliv „do ústav se nešahá“. Problémem každé ústavy je to, že jde o „politicko-právní text“. V tom je kámen úrazu. Jenže, tak jsou koncipovány všechny ústavy na světě.
Přikláním se k návrhu Petra Kolmana, který byl nedávno uveden na stránkách MfDnes a jehož návrhy jsou v této věci racionální. Jako ve všem, i zde se vynoří spousty kritiků, odpůrců a podporovatelů. V řešení zájmových konfliktů v politice jde vždy o to nalézt rozumný (racionální) kompromis, přijatelný pro strany zúčastněné v konfliktu. Zákopová válka je zastaralá a k ničemu nevede. Přitom ale, dodržování Ústavy je tím hlavním azimutem, kterého se musejí politici držet. Politické spory se neřeší silou žaloby, v této oblasti jsou spíše projevem slabosti než vůli po hledání kompromisu a dohody.
Je zřejmé, že stupňování výkonu moci mnohdy nejde takříkajíc ruku v ruce s odpovědností vládnout co nejrozumněji v zájmu státu a jeho občanů. Držitel moci však ke své škodě často spíše ztrácí schopnost mít „otevřené oči“ tak, že již pozbývá schopnost vnímat, že to či ono opatření neprospívá, ale škodí. Vytrácí se jeho sebevědomí, pružný úsudek a schopnost odolávání silám a mámení setrvačnosti.
Projevem je nesmyslné trvání na opatření, jež prokazatelně nefunguje a je kontraproduktivní. Setrvačnost pramení ze sebeklamu. Mívá často, jak říkával Jan Amos Komenský „brylle zmámení“ za silné podpory svého okolí. Je činitelem, který u hlav států hraje pozoruhodně velkou roli, utváří hodnocení situace pomocí předem daných pevných pojmů a nevnímání či zavrhování jakýchkoliv protikladných náznaků, stejně jako odmítání těžit z nově nabytých zkušeností. Má-li držitel moci dostatek vůle a moudrosti ke změnám, pak to lze považovat směle za vrchol umění vládnout.
Jedno je však prostě fakt. Politika probíhá díky nesouhlasu. Nesouhlas mezi lidmi je velmi rozšířený (neshod je vždy více než shod). Politika jako specifická lidská činnost probíhá díky nesouhlasu a existenci konfliktu. Mají-li všichni stejný názor, všichni se na něčem dohodnou (je situace absurdní), ovšem v politice jde o vytváření této absurdní situace, tj. vytváření „jednohlasnosti“, řečeno spolu se Shakespearem, „to je to, oč tu běží“.
