Článek
„Tak řekni na rovinu, oč jde,“ přivítal jsem kamaráda Karla, který mě naléhavě prosil o schůzku.
V telefonu zněl skoro jako na pokraji pláče, takže jsem tušil, že jde o něco vážného.
Teď seděl naproti mně v naší hospůdce, chvíli mlčel nad prvním pivem a pak spustil:
„Vždycky jsi mi dobře poradil. Mám problém doma.“
S manželkou vychovali dceru, která po dosažení plnoletosti odjela jako au pair do Londýna. Po půl roce jim oznámila, že se vdala do Irska.
A právě tehdy se stalo něco, co by ještě nedávno považovali za nemožné.
Jednoho dne si Karel přivedl domů milenku.
„Nechci před tebou nic skrývat,“ řekl manželce. „Už nějaký čas se stýkám s Lenkou. A máme pro tebe návrh – jestli by Lenka nemohla bydlet s námi.“
Manželka zůstala jako opařená. V poslední době sice cítila, že jejich vztah není dobrý. Přestávali si rozumět a při hádkách často zaznívalo: „Tak se rozvedeme!“
„Rozvod jsem nikdy nechtěla,“ řekla. „Bude mi padesát. Co pak dál? Co s barákem a dalším majetkem? Co tomu řeknou lidi? Navenek jsme přece pořád spořádané manželství…“
Nakonec souhlasila.
Lenka – rozvedená, pěkná čtyřicátnice, zklamaná životem – se nastěhovala do pokoje po dceři.
„Než rozvod, tak to zkusíme,“ řekla se sebezapřením manželka.
A kupodivu to fungovalo.
Ilustrační foto / ChatGPT
Když se do příběhu přidala dvojčata
Ženy si začaly rozumět. Všichni navenek působili jako jedna rodina. Ženy střídavě vařily, staraly se o domácnost i o Karla. Dokonce spolu jednou za rok jezdily na dovolenou.
A právě loni, když byly někde ve Španělsku, odjel Karel služebně do Brna.
Na workshopu tam poznal dvojčata – dvě svobodné šestadvacetileté dívky, které mu učarovaly. A očividně i on učaroval jim.
Na padesátníka byl pořád velmi šarmantní. Byl vtipný vypravěč, zkušený muž, finančně zajištěný.
Pozval je do Prahy.
A opravdu přijely.
Ten týden vypadal jako splněná fantazie. Noci, které se rychle vymykají kontrole.
Na konci týdne seděli večer u vína.
Dvojčata si vyměnila pohled.
A pak mu řekla:
„Kájo, zamilovaly jsme se do tebe. Chceme tě obě. A chceme s tebou žít.“
A v tu chvíli si uvědomil jednu drobnost.
Za dva dny se mu domů vracejí obě jeho ženy.
Karel při vyprávění najednou zvážněl.
„Víš, já mám ty ženy rád. Ale začínám přemýšlet, jestli už to není trochu moc.“
„Karle, tohle není žádná exotika z dokumentu. Tohle je Česko. Tady ti to dlouho fungovat nebude.“
Dodal jsem:
„Paralelní vztah může fungovat jen tehdy, když je dobře utajený, nebo když se s ním partner smíří. Což tvoje manželka už udělala s tou Lenkou… Snad nechceš žít se čtyřmi?!“
„Co mám dělat?“ úpěl Karel. „Ta dvojčata jsou kouzelné holky. Smiřují se s tím, že budou moje milenky! A vůbec jim nevadí moje manželka ani Lenka! Bydlí u mě, starají se o mě, jako o sultána. Co řeknu, to udělají. Prý mě budou na rukou nosit! Já už fakt nevím.“
„Karle, tohle ti nemůže dlouhodobě vyjít.“
Na chvíli jsme oba mlčeli.
Pak řekl:
„Všechno promyslím. Než se ty dvě vrátí z dovolené, proberu to s dvojčaty a dám ti vědět.“
Rozloučili jsme se.
Velmi dlouho se neozýval. Vrtalo mi hlavou, jak to tam dopadlo. Tak jsem zvedl mobil.
Šeptem mi do telefonu oznámil, že jeho manželka s Lenkou si na dovolené našly mladší partnery – a odstěhovaly se k nim.
A že u něj doma zůstala ta dvojčata.
„Kájo, zapomínáš na nás! Kde je to kafe?“ zaslechl jsem v telefonu ženský hlas.
„S kým to zase mluvíš? Otevři víno!“ přidal se vzdáleně druhý, poněkud rozkazovačný.
„Teď už musím končit,“ řekl Karel tiše.
„Ale prosím tě – nutně se s tebou musím sejít. Nutně!“
A došlo mi, že Karel možná opravdu našel svůj harém.
Jenže tentokrát v něm nerozdává rozkazy.
Jen je plní.
