Článek
Když Michal přišel do naší hospůdky U Matějíčků s monoklem pod okem, moje první reakce byla samozřejmě vtip.
„Další tvůj slavný pád ze střechy, pokrývači?“
Jenže on se neusmál.
„Ani nevíš, jak rychle se dnes může všechno stát,“ řekl.
Vyprávěl mi příběh z předchozího večera. S dospělou dcerou byli v kině na filmu The Devil Wears Prada. Obyčejný večer. Po představení se ještě zastavili v baru na rohu — Michal na jedno pivo, dcera na koktejl.
U baru si jich začal všímat jeden host. Trochu podnapilý muž s hlasem, který byl slyšet víc, než bylo příjemné.
„Hezká mladá holka a starej chlap?“
„To dneska chodí spolu?“
Michal ani jeho dcera na poznámky nereagovali. Zaplatili a odešli.
Ilustrační foto
Venku už byla tma. Ušli jen pár desítek metrů.
A pak přišla rána pěstí přímo do obličeje.
Tak silná, že Michal spadl na zem.
„Já ti dám, co máš co balit mladý holky!“ křičel muž z baru.
Jenže ta „mladá holka“ byla jeho dcera.
Když mi Michal svůj příběh dopověděl, chvíli bylo ticho. Ne kvůli monoklu. Ale kvůli tomu, jak rychle si někdo dokáže vytvořit vlastní verzi reality — a podle ní jednat. Bohužel také obraz naší doby.
Nikdo toho muže neprosil o zásah. Neviděl násilí ani ohrožení. Stačila mu vlastní domněnka.
Možná právě to je na celé věci nejděsivější.
