Článek
Když jsem Karlovi napsala, že to s kritikou jeho smrkání do umyvadla možná trochu přeháním, chvíli jsem čekala, co odpoví.
Už jsem ho trochu znala.
Karel měl totiž jednu zvláštní vlastnost. Když nevěděl, co říct, tvářil se, že všechno chápe. A když něco opravdu chápal, tvářil se ještě víc.
Nakonec přišla zpráva:
„Takže večeře platí?“
Usmála jsem se.
„Platí.“
Poprvé to mezi námi nevyšlo kvůli věcem, které dnes vypadají skoro směšně. Jenže tehdy mi to směšné nepřipadalo. A tak jsem si řekla, že tentokrát to zkusím jinak. Nebudu řešit každou maličkost. Nebudu přecitlivělá. A hlavně nebudu hodnotit chlapa podle toho, co udělá v koupelně.
To poslední se mi samozřejmě nepodařilo dodržet.
Večer přišel Karel přesně. Možná až příliš přesně.
Stál před dveřmi a v ruce držel láhev prosecca.
„Ahoj,“ řekl.
„Ahoj.“
Vstoupil, zul se u dveří a bez jediného slova se vydal do koupelny umýt si ruce.
Podívala jsem se za ním.
Karel se po chvíli objevil ve dveřích.
„Co je?“
„Nic.“
„Něco jsem udělal?“
„Ne.“
„Tak dobře.“
Ručník pověsil. Dokonce zavřel skříňku, kterou jsem předtím nechala otevřenou.
Začínala jsem mít podezření. Ne na Karla. Na sebe.
Možná jsem se minule opravdu příliš soustředila na věci, které vlastně nebyly důležité.
„Karle?“
„Ano?“
„Ty se mě bojíš?“
Zasmál se.
„Ne.“
„Tak proč se tak snažíš?“
Chvíli mlčel.
„Protože bych to tentokrát nerad pokazil.“
A právě tehdy mi došlo, že problém možná nejsou moje pravidla. Spíš jsem se příliš bála, že zase budu po někom všechno připomínat.
Sedli jsme si k večeři.
Karel byl milý, pozorný a normální. Což bylo vlastně příjemné. Po nějaké době se dokonce přestal rozhlížet po bytě, jako kdyby hledal další skryté nebezpečí.
„Takže,“ řekl, „kromě smrkání do umyvadla mám u tebe nějaké další prohřešky?“
„Cože?“
„Něco, co dělám špatně.“
„Zatím ne.“
Přikývl. Vypadal, jako by právě dostal vysvědčení.
„Ty se fakt bojíš, že něco pokazíš,“ řekla jsem.
„Trochu.“
„Nemusíš.“
Podíval se na mě.
„To se ti lehko řekne.“
Měla jsem v telefonu seznam.
Nikdy jsem si nemyslela, že něco takového budu mít. Jenže po několika vztazích člověk zjistí, že některé zkušenosti se opakují.
Pepa nechával vousy v umyvadle. Milan ponožky vedle postele. Honza se jednou vyčůral do umyvadla.
Samy o sobě to byly drobnosti. Jenže časem z nich může vzniknout pocit, že po někom pořád uklízím, něco připomínám a vysvětluji.
A tak jsem si seznam nechala. Ne jako návod na dokonalého chlapa. Spíš jako připomínku, že už nechci dělat stejné chyby.
Karlovi jsem o něm nakonec řekla.
„Mám v telefonu takový seznam.“
„Jaký seznam?“
„Věcí, které mi vadily na předchozích chlapech.“
Karel se zarazil.
„Ty si je zapisuješ?“
„Teď už ne.“
Chvíli bylo ticho.
Pak jsem mu ukázala telefon.
Podíval se na mě.
„A já?“
„Ty tam nejsi.“
„Zatím?“
„Zatím.“
Usmál se. Pak zvážněl.
„A co když tam jednou budu?“
Pokrčila jsem rameny.
„Tak to bude znamenat, že jsi něco opravdu pokazil.“
„A co když to bude zase umyvadlo?“
„Tak si tě zapíšu pod koupelnu.“
Rozesmál se.
A já taky.
Najednou mi ten seznam připadal trochu trapný. Vždyť to byla jen moje malá pojistka proti tomu, abych znovu naletěla.
Když Karel odcházel, obul si boty až u dveří.
„Tohle už dělám správně?“ zeptal se.
„Ano.“
„Takže jsem prošel kontrolou?“
„Pro dnešek.“
Otevřel dveře. Pak se otočil.
„Lenko?“
„Ano?“
„Myslíš, že to mezi námi může fungovat?“
Tentokrát jsem se neusmála.
Jen jsem přikývla.
„Myslím.“
Karel odešel.
Zavřela jsem dveře a chvíli stála v předsíni.
Pak jsem si všimla skleničky, kterou nechal na stole.
Dřív bych ho na to upozornila.
Tentokrát jsem ji prostě vzala do ruky.
Možná právě o tom ta druhá šance byla.
Druhý den jsem Karlovi napsala:
„Zítra zase?“
Odpověď přišla skoro okamžitě.
„Jasně.“
A hned potom ještě jedna zpráva:
„Kapesníčky na rýmu mám.“
Zírala jsem na displej.
Pak jsem se rozesmála.
Byl vtipný. Celý večer si ze mě dělal legraci. A já jsem poprvé po dlouhé době zjistila, že mi to nevadí.
Možná jsem jen konečně pochopila, že člověk nemusí být s partnerem všechno perfektní, aby mu tam bylo dobře.
A když už občas něco pokazí?
Kapesníčky má.
Já taky.
A jeho smrkání do umyvadla?
To tentokrát necháme být.
