Článek
Čtvrteční posezení v hospůdce U Matějíčků probíhalo jako obvykle. Sestava byla kompletní: já, Jirka a Lexa už máme odpracováno a užíváme si důchod. Naproti nám seděli Michal s Karlem – o generaci mladší chlapi, věčně vystresovaní a s telefonem přilepeným k ruce.
Střet dvou světů u jednoho stolu
Debata se stočila na rodinu, když Jirka pomalu položil půllitr. „Chlapi, já té dnešní mladé generaci nerozumím. Sousedce Novákové je přes osmdesát a kluk jí volá jen jednou za čtrnáct dní. A ještě ji utře, že spěchá na schůzku. Vždyť ti mladí úplně zapomínají, že když jim teklo do bot a neuměli si ani utřít nos, rodiče pro ně obětovali všechno. A dneska? Samý spěch a lhostejnost.“
Michal protočil panenky. „Jirko, nesmíš hned startovat na první našlápnutí. Vy v důchodu řešíte, jestli dopoledne poletí v televizi pták, nebo včela. Ale mladí mají hypotéky, děcka a v práci mě šéf honí jak nadmutou kozu. Já už tátu nemám, ale taky jsem mu někdy týden nezavolal. Ne že bych ho neměl rád, ale prostě mi hořely termíny.“
V tom práskla o stůl nová runda piv. Naše servírka Jana, pětatřicátnice, která nás už chvíli poslouchala od pípy, se rázně opřela o stůl.
Pohled z druhé strany výčepu
„Vy dědci mladým moc nerozumíte a oni zase vám,“ sjela nás pohledem Jana. „Michal má pravdu, že ta dnešní doba je šílená. Já lítám mezi směnami tady v práci, školkou a kroužkama, že denně padám na pusu. Na druhou stranu – moji ségře je to jedno. Za naším tátou jezdí, jen když potřebuje pohlídat malýho nebo ví, že mu přišel důchod. Přiveze mu kufr špinavého prádla, nechá ho nakoupit drahé jídlo pro děcka, ale ani se nezeptá, jak mu slouží zdraví. Táta ji sice vidí rád, ale je pro ni spíš bezplatná služba a peněženka. A to mě mrzí.“
Karel smutně přikývl. „Jo, táta mi někdy zavolá sám. Ale je fakt, že ho odpálím, že mám práci a nemám čas na dlouhé hovory.“
Lexa se na něj až zlostně podíval. „Vy si neuvědomujete, jak ta samota ty staré lidi ničí. Odbýváte je s nervozitou, jako by to byl otravný hmyz.“
„To se vám to kecá, když máte veget,“ zahučel Michal. „Ale jak to mám v tom blázinci reálně stíhat?“
Recept na deset minut denně
„Úplně jednoduše, ty manažere Gramofone,“ zasmál se Jirka. „Moje neteř Alena volá tátovi obden cestou z práce v autě. Trvá to deset minut. Zeptá se, co obědval, jestli byl na procházce a jak dopadl u doktora. Její táta úplně rozkvetl. Deset minut v autě snad máš, nebo ti tam hraje moc nahlas rádio?“
„Přesně,“ přidal se Lexa. „Můj syn Marek u mě dává každou sobotu kafe. Minule si všiml, že se mi hůř chodí a v lednici mám jogurty z minulého století. Žádný křik. Jogurty vyhodil. A v klidu mě objednal k ortopedovi. Tím, že se zajímal včas, mě možná ušetřil nějakého průšvihu.“
„Moje dcera Monča mě bere občas v neděli na oběd,“ doplnil jsem. „Když jsem s vnoučaty, hned mám větší chuť do života. Stačí, když dvakrát v týdnu zavolá a zazní obyčejné upřímné ‚Jak se máš?‘. Je fajn, že už to dělají i samy vnučky. Taky přijedou za mnou na chalupu a pomůžou na zahradě.“
U stolu na chvíli nastalo ticho. Michal s Karlem koukali do piva, jako by v něm hledali odpověď na smysl života. Servírka Jana se otočila zpátky k výčepu, ale ještě přes rameno prohodila: „Jo, je dobrý starým naslouchat. A taky nemluvit s nima jen na půl huby – přece tu nebudou věčně.“
Otázky, které nic nestojí
„Takže vy chytrolíni, co mají mladí podle vás vlastně dělat, aby nebyli za exoty?“ zeptal se Michal tišeji.
„Až příště tátovi zavoláš, Karle, zapomeň na větu ‚nemám čas‘,“ položil jsem ruku na stůl a podíval se mu do očí. „Vykašli se na řeči o práci.“
„Přesně tak,“ přikývl Jirka. „A prohoď mezi řečí, jestli mu doma něco neschází, co bys mu mohl koupit a přivézt, až pojedeš kolem. To starého člověka potěší nejvíc, když vidí, že na něj myslíš při nákupech.“
„A hlavně,“ vložil se do toho Lexa, „třeba se ho zeptej, co mu říkal doktor na minulé prohlídce a jestli dopadlo všechno v pořádku.“
Lexa pak pohledem přejel oba mladší chlapy a celou debatu uzavřel: „Jo, čas našich rodičů je sakra omezený. Je třeba se k nim chovat s trpělivostí, kterou oni měli s vámi, když jste dělali do plín. Jednou budete v našem věku. A vaše děti se k vám budou chovat přesně tak, jak to dneska vidí u vás doma.“
Chlapské gesto před hospodou
U stolu zavládlo ticho. Bylo vidět, jak v nich ty otázky zápasí s chlapskou hrdostí a věčným spěchem. Michal jen uznale pokýval hlavou, jako že v duchu lituje ztraceného času se svým tátou. Karel chvíli bez hnutí koukal do stolu, pak se podíval na telefon, nasucho polkl a vstal.
„Hned jsem zpátky,“ hlesnul, hodil bundu přes židli a rychlým krokem zamířil ven z hospody.
Michal se po chvíli zvednul, že jde na záchod. Když se za pár minut vrátil k našemu stolu, oči mu svítily. Sednul si, lišácky se k nám naklonil a ztišil hlas:
„Chlapi, když jsem procházel kolem vchodových dveří, zaslechl jsem ten telefonát. Karel stojí venku, vytáhl mobil a slyším, jak říká: ‚Ahoj táto… jo, neruším? Chtěl jsem se jen zeptat, jak ses dneska měl. Pojedu zítra kolem, tak jestli nepotřebuješ něco nakoupit.“
Jana za barem na nás spiklenecky mrkla. S Jirkou a Lexou jsme si vyměnili pohledy, beze slova si přiťukli půllitry a věděli jsme, že tohle dnešní pivo U Matějíčků mělo sakra velký smysl.
