Článek
Píšu jako zoufalá a totálně vyčerpaná žena, která mele z posledního.
Můj otec má přes devadesát let. Donedávna byl relativně soběstačný. Bydlí sám v bytě na druhém konci Prahy, já jsem plně vytížená prací a jezdila jsem za ním dvakrát až třikrát týdně. Nakoupila jsem, poklidila, popovídali jsme si. Fungovalo to.
Jenže stáří si naše plány nečte.
Když se všechno během pár měsíců změní
Během posledního půlroku se otcův stav dramaticky zhoršil. K fyzické slabosti se začaly přidávat i výrazné kognitivní potíže a projevy demence. Z člověka, který ještě nedávno žil sám, se postupně stával člověk, který už sám bezpečně fungovat nedokáže.
Žiji sama a nikoho dalšího v rodině nemám. Je mi přes sedmdesát.
Dlouho jsem si ale namlouvala, že to ještě nějak půjde. Že když budu jezdit častěji, najdu pečovatelku, zařídím nouzové tlačítko a budu se snažit, zvládneme to.
Jenže péče o člověka, který přestává být soběstačný, není jen otázkou dobré vůle. A ve chvíli, kdy máte sami přes sedmdesát, už některé věci jednoduše fyzicky nezvládnete.
Začala jsem jednat. Najala jsem profesionální pečovatelku, aby k němu docházela. Otec dostal na krk nouzové tlačítko, kterým si měl v případě krize přivolat pomoc.
Myslela jsem si, že jsem situaci vyřešila.
Nevyřešila.
Otec začal mít problémy s udržením stolice a moči. Kdo to nezažil, neumí si představit, co to znamená. Nestačí koupit speciální pleny pro seniory. Najednou řešíte znečištěnou postel, oblečení, podlahu, koupelnu.
Je mi přes sedmdesát a stále pracuji. Za prací jezdím po celé republice. Pak ještě jedu přes celou Prahu za otcem. A místo objetí mě někdy čeká byt, který potřebuje kompletní úklid.
Člověk si říká, že to ještě nějak zvládne.
A pak přijde den, kdy zjistí, že už ne.
Když ho najdete ležet na zemi
Minulý týden jsem přijela k otci a našla ho ležet bezvládně na zemi.
Upadl. Nebyl schopný vstát a já s ním sama na podlaze nedokázala pohnout. Nevěděla jsem, jestli má něco zlomeného. Nevěděla jsem, jestli si poranil hlavu. Nevěděla jsem, co mám dělat.
Byl to naprostý horor.
Zavolala jsem záchranku.
Pak jsem jen stála a dívala se, jak zdravotníci mého dřív, tak hrdého a soběstačného tátu zvedají ze země. Člověka, který celý život zvládal všechno sám.
A já mu najednou musela před cizími lidmi omývat tělo.
Tohle je jedna z těch situací, na které vás nikdo nepřipraví.
Nejhorší není jen strach o jeho zdraví. Je v tom i obrovská bezmoc. Vidíte člověka, kterého milujete, jak ztrácí věci, které pro něj celý život znamenaly samozřejmost — schopnost dojít si na toaletu, vstát ze země, postarat se sám o sebe.
A vy mu chcete pomoct.
Jenže někdy prostě nemůžete.
„Nemocnice není sociální ústav“
Odvezli ho do nemocnice.
A já si poprvé po dlouhé době sedla s pocitem úlevy.
Je v bezpečí.
Několik hodin se o něj někdo postará.
Já se můžu na chvíli nadechnout.
Jenže asi za dvě hodiny zazvonil telefon.
Z nemocnice mi oznámili, že mu podle vyšetření nic akutního není. Odběry a rentgeny byly v pořádku. A že si mám otce odvézt domů.
Jenže kam?
A hlavně: jak?
Na moji námitku, že se o něj v tomto stavu nemám, jak postarat a že ještě musím chodit do práce, mi bylo řečeno, že nemocnice není sociální ústav.
Rozumím tomu. Nemocnice má léčit akutní zdravotní problém. Jenže já v tu chvíli nepotřebovala slyšet, kam můj otec nepatří.
Potřebovala jsem vědět, kam tedy patří.
Potřebovala jsem, aby mi někdo řekl: Tohle je vaše situace. Tady máte možnosti. Tohle můžete udělat dnes. Tohle zítra.
Místo toho jsem měla pocit, že musím všechno zjistit sama.
Teprve když jsem se v slzách zhroutila do telefonu a začala důrazně žádat o nemocničního sociálního pracovníka, začalo se hledat další řešení.
A právě tehdy mi došlo, jak děsivě snadné je v takové situaci propadnout mezi jednotlivé části systému.
Nemocnice řeší zdravotní stav.
Sociální služby řeší sociální péči.
Rodina má vyřešit zbytek.
Jenže co když rodina znamená jeden jediný člověk?
Co když ten člověk sám žije, stále pracuje, nemá sourozence a už fyzicky nezvládne devadesátiletého člověka zvednout ze země?
A co bude zítra?
Tohle je na celé situaci možná nejhorší.
Nevím, co bude zítra.
Nevím, jak dlouho bude možné, aby otec zůstal ve svém bytě.
Nevím, jestli bude potřebovat nepřetržitou péči.
Nevím, kde se taková péče bere.
Vím jen, že domovy pro seniory mají plné kapacity a na některé služby se čeká dlouho. A mezitím musí člověk fungovat.
Jsem v permanentním stresu. Jsem psychicky na hraně.
Chci tátovi pomoct.
Ale lidské síly mají své limity.
Nemůžu jednoduše přestat pracovat. Musím platit účty a obstarat vlastní život. Zároveň ale nemůžu tátu nechat samotného ve chvíli, kdy už není schopný bezpečně žít bez pomoci.
A tak balancuji mezi dvěma světy.
Na jedné straně práce a vlastní život.
Na druhé straně člověk, který mě potřebuje.
A mezi nimi jsem já.
Tohle vám nikdo neřekne včas
Možná právě proto tenhle text píšu.
Ne proto, abych si stěžovala na konkrétní nemocnici. Nevím, jestli jsem měla smůlu na konkrétní lidi, konkrétní den nebo konkrétní situaci.
Vím jen, co jsem zažila.
Ve chvíli, kdy jsem řekla, že si otce sama domů odvézt nemůžu, potřebovala jsem někoho, kdo mi vysvětlí, co mám dělat.
A toho člověka jsem musela nejdřív sama najít.
Tohle bych chtěla říct všem, kteří mají rodiče ještě relativně zdravé a myslí si, že stáří znamená hlavně horší sluch, pomalejší chůzi nebo zapomínání klíčů.
Nemusí.
Zlom může přijít během několika měsíců.
Ještě nedávno máte rodiče, který žije sám, nakupuje si a rozhoduje o svém životě.
A najednou řešíte pleny, pády, sanitku, demenci, nemocnici, sociální služby a otázku, kdo se o něj postará ve chvíli, kdy vy musíte být v práci.
Proto bych dnes každému, kdo má stárnoucí rodiče, doporučila jediné:
Začněte to řešit dřív, než to budete muset řešit.
Zajímejte se o jejich zdravotní stav. Mluvte s nimi o tom, co budou chtít, až jednou nebudou moci žít sami. Zjistěte si, jak fungují terénní pečovatelské služby, příspěvek na péči nebo zařízení dlouhodobé péče. Zjistěte, jaké jsou možnosti ve vašem městě a jak dlouho se na ně čeká.
Ne proto, že chcete rodiče někam „odložit“.
Ale proto, že ho možná jednoho dne budete chtít udržet v bezpečí a zjistíte, že samotná láska nestačí.
Já jsem si také myslela, že když bude potřeba, nějak to zvládnu.
Teď už vím, že někdy nestačí chtít.
Někdy prostě potřebujete, aby vám někdo pomohl.
A přesně v ten okamžik se nesmíte bát říct:
Já už to sama nezvládnu. Potřebuji pomoc.
Péče o rodiče nemůže být testem toho, kolik toho ještě jeden člověk vydrží.
