Článek
Do galerie v Jungmannově ulici v centru Prahy jsem přijel autem. Zaparkoval jsem v podzemních garážích firmy, pro kterou jsem výstavu pořádal.
Vernisáž dopadla skvěle. Proslovy, dojatý autor obrazů, hudba, víno, chlebíčky mizící rychlostí světla.
Po oficiálním konci zůstala parta — výtvarníci, hudebníci, kamarádi. O to veselejší, když zjistili, že mám narozeniny.
Pak přišla ostraha:
„Pánové, bude půlnoc. Musíme zakódovat alarm.“
Rozloučili jsme se. A v tu chvíli mi došlo, že jsem vypil několik skleniček vína. Domů řídit nemůžu.
„Bez problémů, nechte auto tady přes noc,“ uklidnil mě muž z ochranky.
Takže noční tramvaj. Směr sídliště Barrandov.
Po hodině a půl jsem konečně stál před domem. Sáhl do kapsy.
A nic.
Klíče od bytu i domu zůstaly v autě. V podzemní garáži. Zamčené.
Po rozvodu bydlím sám. Vrátit se do centra nemělo smysl — ochranka jasně říkala, že do rána tam nikdo nebude.
Seděl jsem na lavičce. Začátek června, ale ve dvě ráno na Barrandově zima skoro jako v únoru. Všude ticho, tma a prázdno.
A tehdy mi to došlo.
Nedaleko bydlí Vláďa.
Starý dobrý kamarád.
Jenže zazvonit někomu ve dvě ráno? Co si pomyslí jeho žena? Že se motám opilý po nocích a nemám kam jít?
Nakonec mě zima přesvědčila.
Zazvonil jsem.
Nic.
Po chvíli znovu.
A pak se z domácího telefonu ozvalo ospalé:
„Haló?“
„Tady Petr… promiň, Hani… stal se mi takovej průšvih…“
„Ale Vláďa už spí,“ odpověděla rázně Hanka. V tu chvíli mi bylo jasné, jak to celé asi zní. A zavěsila.
Zůstal jsem stát s pocitem, že je mi snad ještě trapněji než před chvílí na té lavičce.
Pak se ale domácí telefon ozval znovu.
„Jsi tam ještě?“
Byl to Vláďa.
Ve dvaceti vteřinách jsem ze sebe vysypal celý příběh — víno, klíče, garáž.
Chvíli bylo ticho.
Pak se ozval bzučák.
Za pár minut jsem seděl u nich v obýváku s hrnkem horkého čaje v ruce.
„No ještě že to takhle dopadlo,“ usmála se Hanka. „Máš narozeniny.“
A otevřela šampaňské.
Ustlala mi ve Vláďově pracovně. Usínal jsem s pocitem, který žádná vernisáž nenahradí.
Ráno jsem si dojel pro auto i klíče. Všechno bylo na svém místě.
Jen já měl pocit, že něco důležitého najednou vidím mnohem jasněji.
Člověk se pořád za něčím honí. Výstavy, práce, povinnosti, stres, dojmy.
A pak zjistí, že největší jistota v životě možná není úspěch.
Ale to, že v nouzi ve dvě ráno můžete zazvonit na někoho, kdo vám otevře.
S čajem.
Dekou.
A šampaňským.
