Dechovka žije. Jen jsme si zvykli tvrdit opak

Před několika lety v Bezděkově u Žatce právě dohrávala kraslická dechovka Horalka, když se mezi diváky zvedl asi desetiletý kluk s trumpetou v ruce. Kapelník Josef Novotný si ho všiml, vzal mikrofon a bez dlouhého přemýšlení pronesl:

„Chceš si s námi zahrát? Tak pojď!“

Chlapec přikývl, nesměle vystoupal na pódium a zařadil se mezi zkušené muzikanty. Po písničce následoval potlesk, který nebral konce. Nešlo jen o hezké gesto. V tom okamžiku se koncentrovalo něco podstatného: otázka, jestli má česká dechovka budoucnost.

Dechovka jako relikt? Ani zdaleka

„Staří muzikanti odcházejí a mladí chybí. Proto jsem měl z toho malého trumpeťáka takovou radost,“ říká kapelník Josef Novotný. Jeho Dechová hudba Horalka Kraslice hraje už více než 60 let a patří ke stálicím české dechové scény. Repertoár staví na jménech, která jsou s tímto žánrem bytostně spjatá – Poncar, Vacek, Kmoch, Vejvoda. Přesto se dechová hudba dlouhodobě potýká s nálepkou něčeho zastaralého, nemoderního, skoro muzejního.

„Po roce 1989 se všichni tvářili, že dechovka je jen hudba pro staré lidi. Předtím byla často zneužívaná – hrála v průvodech, na schůzích, byla všude. Mladí se proti ní přirozeně vymezovali,“ připomíná Vladimír Brand, dlouholetý hudební dramaturg Českého rozhlasu.

Diskotéka končí. Lidovka začíná

Ještě dnes mladí často říkají, že dechovka a lidová hudba jsou přežitek. Jenže tahle jistota má jednu drobnou trhlinu. Když jdou v noci z diskotéky, trochu posilnění, rozhodně si nezpívají „bum bum dum“ ani nejnovější beat z TikToku. Snaží se zpívat Nepůjdeme domů až ráno, Co jste nám, hasiči nebo jinou písničku, kterou znají všichni – bez sluchátek, bez reproduktorů, bez playlistu. Najednou se ukazuje, že lidová hudba je zpět, aniž by o tom kdokoli mluvil. Polky a valčíky dominují také na všech bálech v celé zemi.

Hudba, která drží lidi pohromadě

Na Moravě je dechová hudba stále přirozenou součástí života. Obce kapely podporují, poskytují zázemí a berou je jako součást místní identity. Stále žije v obcích, v hasičárnách, na hodech, na svatbách – ve chvílích, kdy lidé chtějí být spolu, ne vedle sebe. Navíc jde o kulturní „vývozní artikl“, který má v Německu, Rakousku a jinde mimořádné renomé.

To není nostalgie. To je kulturní paměť

Vladimír Brand dodává, že velký návrat dechovky a lidové hudby není nutný, ale měla by se využít jako kulturní vývozní artikl: „Naši poslanci v EU často nevědí, čeho se chytit. Přitom právě tohle je uznávaná kultura, národní stříbro, se kterou bychom se mohli sebevědomě prezentovat.“

Budoucnost má dech. A často i trumpetu

Na Vysočině, na Moravě, v jižních Čechách a na mnoha dalších místech dnes platí jednoduché pravidlo: kde je školní orchestr, tam často vznikne i kapela dospělých. Budoucnost leží v dětech, mládežnických orchestrech a v odvaze kombinovat tradici s moderní hudbou – filmovou, muzikálovou, populární.

A někdy také v kapelníkovi, který si všimne kluka s trumpetou a řekne mu:

„Pojď si zahrát.“

Ten mladý trumpeťák, Matouš Šťastný ze Žatce, je dnes dovedným muzikantem místního výborného orchestru ZUŠ.

A když si někdo myslí, že dechovka a lidovka je přežitek, stačí si vzpomenout, co lidé zpívají nad ránem cestou z diskotéky…